ROZHOVORY
Olda Říha: O ROKENROLU I ŽIVOTĚ BEZ DĚDKA
Autor: Karolína Lišková Zdroj: časopis TÉMA Datum: Pátek, 19 Červen, 2020
„Budete v tomhle zájezdním obytňáku vůbec první dámská návštěva,“ přivítal mě Olda Říha (72) frontman legendární kapely Katapult před svým domem za Prahou, než jsme nastoupili do zrenovovaného karavanu, kde probíhal náš rozhovor. „Je z pětadevadesátého roku. Německá práce, italský podvozek. Manželka o něm říká, že je to pánský klub. Má to uvnitř takovou rockovou energii a přináší nám to absolutní svobodu - On the Road. Jako v Americe. Jezdíme v tom na koncerty hlavně v noci. Já řídím, auto jede po dálnici, ševelí kazeta a kluci spí. Jsem na celoživotním turné. 45 let na cestě až do letošního března. To už jsme kvůli té čínské chřipce nevyjeli,“ vypráví zpěvák.
Víte, že mi v něčem připomínáte Micka Jaggera z Rolling Stones…
Ale, podobný mu určitě nejsem. (smích)
Máte takové podobné muzikantské charisma…
To mě překvapuje. Spíš o sobě říkám, že jsem „Dělník rokenrolu“. Pro rokenrol totiž udělám cokoliv. A dělník proto, že sedím na osmi židlích. Jsem majitel firmy, manažer, road manažer, producent, skladatel, kytarista, konferenciér, řidič náklaďáku…. Tohle všechno musím stihnout, abych vyprodukoval Katapult a výsledek dal na jeviště. Mám s tím jednu příhodu. Jeli jsme na první společné turné s Elánem a hráli jsme v Jihlavě na stadionu. Tenkrát se dost ochladilo a Jožo Ráž, jak byl takové zimomřivé tintítko, si dal na pódium topení. Normálně se chlapi v kapele potí, dávají si tam větrák, ale Jožovi bylo zima, zavelel a manažeři přivezli elektrické topení. On se potom v novinách nechal slyšet, že je dělník rokenrolu, tak jsem mu řekl: „Ty páprdo, nejsi žádný dělník! Ty jsi sračička! Topit si na jevišti!?“ (smích) Ale s Jožem máme kamarádský vztah.
Když jsme u toho rokenrolu. Dají se muzikantské podmínky, které byly u nás a v Americe, vůbec v něčem srovnat?
V některých věcech ano, v jiných vůbec. Stouni, AC/DC Led Zeppelin… všechny tyhle kapely ze začátku šedesátých let začínaly úplně stejně jako my v Čechách. Ale zatímco oni ve svobodných podmínkách, my v politickém tlaku. AC/DC přiletěli z Austrálie do Londýna a všichni je tam měli za vesnické křupany. Pořvávali na ně: „Vraťte se domů! Jděte do hajzlu!“ Led Zeppelin přijeli z Anglie do Ameriky a tam se jich ptali: „Co tady chcete s takovou řinčivou muzikou dělat?“ To nepochopení bylo podobné, jaké jsme u nás zažívali s Katapultem. Když jsme přišli z Plzně do Prahy, tak nás mydlili novináři, stejně jako AC/DC v Londýně. A vlastně jsme začínali podobně jako oni. Byli jsme dělnického původu, chudí, spolu jsme i bydleli a jedli jsme česnečku s topinkami. Prostě jsme spolu vyrostli, byli jsme parťáci, kamarádi, chuligáni a dokázali jsme u nás, co ve světě slavné kapely, jen v jiných podmínkách. Rozdíl byl v tom, že my jsme byli pod politickým tlakem a oni byli v celosvětové konkurenci. A to bylo taky drsné. Když jsme později hráli jako předkapela Deep Purple, nebo Status Quo, všechno jsem to pochopil. Když Katapult poprvé vystoupil před Deep Purple ve sportovní hale, a jejich manažment viděl jaký máme úspěch u publika, jak s námi diváci zpívají, vypnuli nám světla a snížili zvuk. To ti muzikanti ani nevěděli. Ale manažeři si hlídali konkurenci. Ta jejich svoboda je vykoupena tím šíleným tlakem, pod kterým neustále žijí. Když jsme potom poznali muzikanty osobně, byli to normální kluci jako my.
Mluvili jste spolu?
Jen útržkovitě jsme prohodili pár slov při zvukovce. Třeba Status Quo skončili koncert, šli zpocení rovnou do obytného autobusu a jeli na další štaci do Poznaně. Lidé mají představu o divokých mejdanech po koncertech, ale to bývávalo v šedesátých, sedmdesátých letech. Dnes kapela přijede rovnou na zvukovku, pak zapadne do šatny, odehraje koncert a odjíždí.
Sex, drogy a rokenrol tedy neplatí?
U nás určitě ne. Jakmile by sem vstoupila nějaké ženská po koncertě, úplně by nás to rozhodilo. To je doba, kdy si v klidu dožíváme koncert. Třeba hodinu potom si dáme čaj, nebo kafe a buchtu a jen tak sedíme a mlčíme.
Myslíte, že by byl váš muzikantský život jiný, kdybyste žil v sedmdesátých a osmdesátých letech v Americe?
Ta železná opona byla strašná. My jsme sice vyjížděli do Polska, NDR a měli jsme tam obrovský úspěch, ale také jsme si mezi sebou vysvětlili, že jsme česká kapela. A díky tomu jsme přežili. To víte, že jsem si taky kdysi pohrával s myšlenkou, že emigruju, ale pak jsem si řekl: „Ať emigrují komunisti! Já tady prostě zůstanu!“ Muziku jsme skládali po česku. Jednou jsem vyblábolil do Mladého světa: „Dejte mi podmínky jako Maďarům a dobudu svět!“ To byla provokace! A co jsme dostali? Prd. My jsme se soudruhem Müllerem na UV KSČ nehráli karty, proto jsme také neměli trvalé výjezdní doložky. Ti, co se s komoušema kamarádili, mohli jezdit kam chtěli. Kdo měl trvalou výjezdní doložku v naší branži, upsal se krví. Fungovalo to tak, nebudete na nás nadávat a my vás necháme jezdit ven. Až přivezete valuty, tak se rozdělíme. Umělci tedy přivezli marky, a než je dali do depozitu na Pragokoncert, půlku komunisti strčili do kapsy. Bohužel. Každá doba má své systémy.
Jak vzpomínáte na své nejbouřlivější období, kdy jste bořili sály?
Od prvního singlu až ke dvěma elpíčkům (od roku 1975 – 1980, pozn. red.) to jelo. Nahrávali jsme, hráli nás v rádiu. Třeba jsme měli šnůru na Slovensku, jeli jsme 28 dní a měli jsme 36 koncertů. I tři denně. Užívali jsme si to, že hrajeme rokenrol. Bylo to něco neskutečného a pak střih. Bum. Rána. Zmizeli jsme ze dne na den a začala tvrdá práce. Jak to provést, abychom se jednou mohli vrátit, abychom zůstali v podvědomí, abychom navázali, jak to jen provést…
Jak jste to vymysleli?
Dělali jsme všechno možné a naprosto neplánovaně. To, co mě napadlo, jsem intuitivně udělal a přežili jsme. V éře Katapultu byly i různé jiné mezníky. Jeden bubeník se zastřelil, další se uchlastal… Vždycky přišla katastrofa, návrat, zase katastrofa, a znovu návrat… Vždycky se mi ale podařilo zlomit průšvih ve svůj prospěch. Když něco milujete, nic vás nezabije. Jsem toho příklad. Mám na to talent asi od Pánaboha. Musím ale dát na intuici, na první nápad, jakmile ho opustím a nechám si poradit, je to většinou průser. Jsem podle zvěrokruhu typický Býk. Na jednu stranu výkonný, krizový manažer, vzápětí poživačný a líný. K tomu mám vrozenou zodpovědnost za celý svět a taky mi narostl lalok svědomí, což je další průser. Zároveň bych hned všem pomáhal. Ale to přece nemůžu dlouho vydržet, ne? Jednou jsem proto požádal svého doktora, aby mi udělal transplantaci povahy na stoika. Ten čuměl! Řekněte mi. Kam dnes zmizela hrdost, pravdomluvnost, čest…?
Máte pocit, že se svět proměnil?
Úplně. Vždyť už se stýkáme jenom v matrixu. Streamujeme. Lidi si facebookujou, twitterujou, píšou si zkratkovité esemesky. A pak přijdete do hospody a váš parťák mlčí, nebo kouká do mobilu! Zmizela empatie, nikdo se do vás nevžije. Teď jsem dočetl knížku od Feuchtwangera o malíři Goyovi. On řešil to samé už v roce 1785, že buď bude žít, jak chce, nebo se musí přizpůsobit. A Goya se přizpůsobil. Byl přece královský malíř. A hrozně ho to štvalo. Ale já se nikdy nepřizpůsobím.
Vraťme se ale k tomu období v osmdesátých letech, kdy byl Katapult pod politickým tlakem.
Dnes už se k tomu ani nechci vracet. Jeden novinář, který o nás nepsal dobře, mě po revoluci napadnul, že rád mluvím o těch zákazech, tak jsem mu během dalšího rozhovoru vzkázal, že o tom fakt nerad mluvím, ale když se mě na to ptají, musím zdvořile odpovědět. Průběžně jsme byli zakazovaní v Praze a v Plzni. Ale vůbec nejtěžší zákaz, který nás postihl, byl, že jsme nemohli pět let natáčet desky. To byla hrůza. Po dvou úspěšných elpíčkách jsme zmizeli a fanoušci ani nevěděli, že jsme zakázaní. Nesměli jsme do rádia, televize, nemohli jsme být v novinách... Proto jsem vytvořil tajný fanklub po vzoru Angličanů a vydával jsem newsletter, který jsem pojmenoval Novinky. Kdysi jsem totiž byl členem fanklubu kapely The Who a tam jsem se naučil, jak se to dělá. Byl to takový samizdat. Kdo si poslal deset obálek, dostal do nich každý měsíc Novinky. A když docházely obálky, vložili jsme do poslední lísteček se vzkazem: „Jestli chceš pokračovat, pošli nové obálky.“ Bylo to takové volné sdružení. Se ženou jsme v podkroví lepili měsíčně osm set obálek, všechny jsme pečlivě olízali a posílali jsme je do světa. Taky Katapult ještě natočil provokační koncerty, třeba s názvem Hrajeme dál. Nakoupili jsme v Tuzexu kazety, a když o to měl někdo zájem, nahráli jsme na ně koncert a prodávali to. Ovšem jen za cenu těch kazet, aby nás komunisti nezavřeli, že neoprávněně obchodujeme.
Také jste zmínil, že o vás často psali hudební kritici, že hrajete jen na tři akordy. Bral jste to jako příkoří? Jak jste to tenkrát vnímal?
Ano. Novináři nás v sedmdesátých a osmdesátých letech mydlili dost často. A ten důvod? Oni tehdy podporovali jiné kapely a my jsme jim nešli do krámu. Dostali jsme Slavíka, tak do nás šili, že hrajeme jednoduchou muziku, což paradoxně byla naše přednost. Vždyť každý bluesman začínal na třech akordech. Oni toho ale zneužili v náš neprospěch, a když v Mladém světě napsal jeden novinář, že jednoduché písničky na tři akordy rozdělily národ, bral jsem to jako kompliment. Tak hráli třeba Johnny Cash, Lou Reed, dnes AC/DC a jsou to hrdinové. Tenkrát jsem to sice vnímal jako nespravedlnost, ale snažil jsem se nad to povznést. Vždycky jsem klukům z kapely říkal: „Nechte to být, on čas ukáže!“ Tolja, Dědek (bubeník Anatoli Kohout zvaný Tolja a baskytarista Jiří Šindelář zvaný Dědek, pozn. red.) i já jsme byli parta a nás muzika děsně bavila. A všichni nám mohli trhnout nohou. Byl to zázrak. V hledišti 10.000 i 18.000 diváků den co den. Co více si můžete přát? Novinářům jsem říkal: „Pište si, co chcete, já si stejně budu hrát, co budu chtít.“ A čas ukázal. Lidi si naše písničky pořád zpívají: Hlupák váhá, Půlnoční závodní dráha, A co děti… Hit za hitem. Ondřej Hejma vždycky říká: „S vámi nehraju! Já mám dva hity a vy máte hymny.“ Ale občas jsem byl i skeptický. Měl jsem pocit, že bych měl všechno dělat jinak. Ale ze skepse mě kdysi dostal jeden primář v Bratislavě, povídá: „Buďte rád pane Říha, vždyť lidi si zpívají vaše písničky!“ A na to si vždycky, když je mi mizerně, vzpomenu. Když to děláte 45 let, máte dny, kdy se na to chcete vykašlat. Končím! Ale to trvá jen tři vteřiny. „Dědkovi“ Šindelářovi jsem za komunistů, když jsme byli zakázaní, a spadli jsme z vyprodaných stadionů do třístovkového kina, kde na nás přišlo 100 lidí a my jsme bojovali o přežití, kladl na srce: „Dědku, pro těch 100 lidí hrajeme stejně jako v Banské Bystrici pro 17.000. Dáme to stejně, protože jinak by nám museli uřezat ruce!“ Tahle filozofie se nám vyplatila a jednoduché písničky nás později vrátili zpátky do hry. Napsali jsme Někdy příště a už to lítalo.
Jak jste se dostal k muzice?
Náhodou, jako ti Američani a Angličani. I když, jsem narozený v pražské Mozartově ulici, takže možná to náhoda ani nebyla. (smích) Stalo se to tak. V třiašedesátém mi bylo patnáct let, hrál jsem hokej, fotbal, atletiku, byl jsem těžký sportovec, a když si rodiče koupili konečně televizi, hráli tam písničky pro všední den, na neděli a z divadla Semafor. Koukal jsem na Evu Pilarovou, Waldu Matušku, Karla Štědrého a tuhle partu poctivých kumštýřů a strašně se mi líbili. A taky mámě. Ta jednou přišla s tím, že mi koupila kytaru, španělku, ať se na ni zkusím naučit hrát. Úplně mě tím dostala. Propadl jsem tomu. Naučil jsem se na španělku hrát písničky jako Všechno odnesl čas a další, co jsem slyšel po drátě z rádia. Naladil jsem si ještě rádio Luxembourg a tam hity hráli Sam Cooke, Chubby Checker, Little Richard… Ty jsem se taky učil podle sluchu. A potom už byl jen krok, kdy jsme postavili školní kapelu. Přesně jako ti Angličani. Měl jsem osvícené učitele, kteří nám dali zkušebnu a nechali nás hrát v tělocvičně. A další štěstí bylo, že náš basák měl tetičku v Americe. Napsal jí dopis, že už vyrostl a nechce žvýkačky, ať mu pošle raději něco od The Rolling Stones. A přišel balík se singlem a na něm písničky It´s All Over Now a Good Times, Bad Times. Říkám mu: „Půjč mi to!“ A „vorval“ jsem to na sračky jehlou od gramofonu. Hrálo to furt. Úplně jsem se zbláznil do Rolling Stones. Další štěstí přišlo, když mi známý kamioňák, co jezdil na Západ, přivezl Bravíčko. Otevřel jsem vnitřní stranu a tam zase Stouni. Kopačky, hokejky, všechno letělo do kouta. Přesně, jak to zažívali světové kapely v cizině. Třeba v Anglii se říkalo, že mladí lidé přestali mlátit stařečky, zahodili řetězy a vzali si kytary. A já jsem to udělal stejně. Přišla revoluce. Od té doby jsem toužil hrát a živit se jen rokenrolem. „Nikdy se nevzdávej a štěstí si tě najde,“ říká pes Falko chlapci Átrejovi ve filmu Nekonečný příběh. A já dodávám: „Ale nejdříve si musíš padesátkrát projít peklem.“ Byl jsem vyučený zámečník, elektrikář, opravář výtahů, úplný proletářský kretén, kterému se nakonec s partou kamarádů podařilo dobýt pódia.
Opravdu jste si musel projít v průběhu kariéry peklem?
Jasně. Zákazy, výměny bubeníků, změny názvy kapel, cenzura. A ve finále mi během dvou let vymřela celá kapela. V roce 2007 bubeník Tolja, o dva roky později Dědek a hned za ním Káša (Karel „Káša“ Jahn, bývalý člen Rebels a Framus Five, pozn. red.) který hrál na turné za Tolju. Zůstal jsem sám. Nechci, aby to vypadalo, že si zase stěžuju. To jsou fakta.
V začátcích jste hrál i s Jiřím Schelingerem, jak jste se poznali?
To je osud. V době, kdy se ještě Katapult jmenoval Mahagon, jsme drtily Západní Čechy a Franta Čech se svou kapelou Shut up a ještě s Viktorem Sodomou měli hrát v Klatovech v Sokolovně. Naproti byl ale klub a uvnitř maturitní ples střední školy, na kterém jsme hráli rokenrol. Měli jsme tam narváno a Frantovi nepřišli lidi. V největší slávě Viktora Sodomy takový průšvih. Tak se šel podívat, která kapela jim vzala diváky. Frantu jsem viděl, jak tam sedí. On byl pozitivní hajzl a okamžitě mi dal lano, abych šel do Prahy. Rozsekal tak konkurenci a získal kytaristu. A chvíli po tom s nimi začal hrát i Jirka Schelinger. Tomu jsem napsal pár písniček. Za tři roky jsem u Franty Čecha dostal těžkou vysokou školu.
Bylo to fajn období?
Neskutečně dobré. Ze začátku jsme hráli tu kritikou a novináři opovrhovanou muziku jako Parní stroj a Žárlivý Kakadu. To byly americké hity, které Franta jen otextoval. A protože měl rád big beat a chtěl přitvrdit, vybral si mě. Vznikla Skupina F. R. Čecha a začali jsme hrát tvrdší muziku Black Sabbath, Deep Purple. Ale já jsem se na těch jednoduchých písničkách učil. I ty se totiž musí umět zahrát. To není sranda, čím je to jednodušší, tím to musí mít lepší výraz a grády. A v kapele byli samí akademici jako Miloš Nop, Sváťa Čech, který hrál na basu. Samí vzdělaní muzikanti a já jsem se to všechno učil za pochodu a šlo mi to. Dokonce za mnou jednou přijel domů i Karel Vágner, jestli bych nešel hrát k Zagorce. To jsem odmítl, protože jsem byl členem kapely Františka Ringo Čecha. Všechno, co jsem potřeboval vědět, jsem okoukal. Natáčení, televizi, kontakty a pak udělal Franta chybu. Vyhodil mě, protože jsem si občas jezdil zahrát s Dědkem do Plzně. Dnes je to normální, že muzikanti hrají s pěti kapelami, ale Frantovi se to tenkrát nelíbilo. Zavolal jsem Dědka, Tolju, udělali jsme Katapult a smetli jsme je. Frantovi vlastně vděčím za kariéru. On taky proti mně neřekne křivé slovo.
Jak vznikl ten název?
Původně jsme se jmenovali Mahagon, ale stejně se jmenovala i jiná pražská jazzrocková kapela. Oslovili jsme je, jestli by se na to nemohli vykašlat, že Mahagon už má jméno, které mu děláme pět let a že bychom si ho rádi nechali, když oni tolik nekoncertují. A oni, že ne. Pro nás katastrofa! Ale Tolja povídá: „Hele, hrál jsem rok v kapele Katapult s Viktorem Sodomou, natočili jsme jenom jednu desku a skončilo to. Vezmeme si ten název.“ A mě se to strašně líbilo. Vždycky jsem chtěl, aby byl název kapely lehce do angličtiny a aby se četl tak, jak se píše: Ma-ha-gon, Ka-ta-pult. Tak nám to sedlo. Začali jsme hrát naplno a naštvali jsme všechny k smrti. Jiří Černý pak o nás napsal do časopisu Melodie: „Katapult je vyhnaný manažerskými prášky. Dám za to krk, že do roka z toho nic nebude.“ A Katapult je tady 45 let. Vidíte a jsme zase u toho. Až později jsem se dozvěděl, že kritika podobně drtila v zahraničí třeba i Black Sabbath. Oni vydali první desku a dostali do držky, že to v životě neviděli. Psali o nich: „Muzika je idiotská, jejich fanoušci jsou kreténi…!“ Ale oni na to kašlali. Chtěli hrát… Tony Iommi a Ozzy Osbourne jsou dnes obrovské legendy. Vůbec jsem do konce osmdesátých let netušil, že kopírujeme všechno, co oni zažívali taky. Měli úplně stejné trable.
Jak z vašeho pohledu vypadal hudební rybníček koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let?
Vznikaly kapely, které nás chtěly porazit. Ale přece nemůžete dělat kapelu, abyste porazila Rolling Stones. Musíte postavit skupinu, protože si chcete zahrát pro radost. Proto se to nikomu nedařilo. Slováci to uměli lépe. Na základě úspěchu Katapultu vznikla později Tublatanka, inspiroval se Elán… Kdyby tady byl Maťo, bude plakat. Vyburcovali jsme je a Slováci to uchopili líp než Češi. Ti jsou zapšklí, mám s nimi špatnou zkušenost, jsou to hajzlíci. Slováci jsou rovní. A dodnes, když se potkáváme tak mají úctu, až mi to není příjemné. A v sedmdesátých letech byl i Olympic na dně. Měli tam Korna a zpívali komunistické fláky.
Respektovali jste se s Petrem Jandou?
Proti Jandovi nic nemám, jen tvrdím, že Olympic je hudba pro ženy, které vaří v neděli „
ínu“. Tahle muzika pro kuchařky mě nevzrušuje. Říkám mu „želvista“. Musí hrát furt Želvu. Mně baví syrová anglická rhythm and bluesová muzika a taky se o ni snažím. Mám polovyprávěný zpěv, ale melodii a dobrý příběh, který se snažím frázovat po anglicku, obracím přízvuky, abych tomu dal grády.
Koho jste u nás uznával?
S rokenrolovou branží v Praze jsem neměl vůbec nic společného, nechodil jsem ani do hospod. Oni jenom kecali a čuměli na nás jako na tři blbečky. Pražská bigbeatová scéna, to byly jenom kecy. Opravdu jsem vyrostl na Waldovi, Pilarce a na orchestru Karla Vlacha a k nim jsem s úctou vzhlížel. Na ně nemůžu zapomenout. A Pilarka! Ta mi teď umřela. Jednou jsem se dostal v jedné anketě mezi 50 osobností Česka. Čekali jsme kdesi ve Vokovicích před focením, okolo mě samé celebrity, vešla Pilarka a rovnou ke mně: „Nazdar, Oldo!“ To pro mě byla pocta. Z toho žiju. A tohle všechno mi začíná chybět. Do prdele. Přece ještě nejsem takový nostalgik, abych se z toho posíral?!
Jaký je život bez Dědka?
Řeknu vám, co jsem ještě nikdy nikomu neřekl. Po smrti Tolji a Dědka jsem myslel, že je s kapelou konec. Ale fanoušci mě dostali z letargie, psali mi tisíce e-mailů: „Hraj dále Oldo! Chceme Katapult!“ Měl jsem životní štěstí, že jsem objevil dva parťáky, Andyho Budku a Ondřeje Timpla. Jak šel čas, lidé si je oblíbili. Andy je stejný bavič jako Dědek a Ondřej hraje na bubny, když mu to sedne, stejně dobře jako Tolja a já jsem ten king nad nimi. Ale i tak mi Tolja a Dědek čím dál více v tomhle digitální matrixu chybí. To přátelství, empatie, soudržnost… Jsem sám překvapený, jak mi to nebezpečně začíná chybět. Proto jsem se strašně naštval a napsal jsem turné Nostalgia. Pro sebe z nostalgie. A teď budu točit desku jako v šedesátém osmém, abych si to ještě užil. Ještě jednodušší písníčky s příběhy bez skepse. Jen víra, život… Nosím to v palici a musím to jen dostat na papír. Chci se vrátit ke kořenům a všechno za co mě kritizovali, chci dělat dále. Vždycky, když hrajete jednoduchou muziku, musíte umět o hodně více. Paul McCartney z Beatles řekl, že napsat písničku na tři akordy je nesmírně těžké, ale já to sakra umím. Natočím si desku, jako byla naše první a druhá, která nebude podléhat módě.
Ten karavan má možná atmosféru pánského klubu i díky cigárům. Kolik jich vykouříte?
Hulím i za Dědka! My jsme spolu hulili pořád. Ptali se mě nedávno doktoři stejně jako vy. Já jim odpověděl, že dost. Oni: „Počkejte, krabičku?“ Já na to: „Neblbněte!“ Oni: „Dvě?“ A já: „Si děláte srandu?“ Doktor: „Tak kolik? A já: „Kouřím i za Dědka, takže první ligu!“ A je to tak. Podívejte se, jak jsem v pohodě. Nedávno umřel profesor Koutecký. Dětský onkolog. Ten byl skvělý. Mluvil o tom, jak přišel po práci domů, pustil si muziku, zapálil si doutník, dal si víno. Žádné moralizování. Když koukám na černobílé filmy z třicátých let, jak dámy kouřily špičky, mě se to prostě líbí. Dodnes v dobrých seriálech všichni hulí jako psi. Dělá to atmosféru. Dokážete si představit kriminálku bez dýmu z cigaret? Když detektiv řeší temný případ, musí hulit. A cigára patří i k muzice. S alkoholem je to horší. Pít se má jen pro radost a na chuť. S Dědkem jsme si dávali hodinu před koncertem vždycky panáka Becherovky „na hezky v hubě“. Občas jsme si dali ráno i slivovici „na červa“ a při výjimečných příležitostech jsme si připíjeli vizourem. Nikdy ne celou láhev, jen jednoho panáka. V roce 2008, poslední pátek v listopadu, jsem se přeřekl a řekl jsem „Na zdraví“ a Dědek umřel. Dohrál koncert, šel do nemocnice a odešel. (Jiří „Dědek“ Šindelář trpěl chronickým plicním onemocněním, koncem roku 2008 skončil už po několikáté v nemocnici, zemřel 5. ledna 2009 ve věku 60 let, pozn. red.) Od té doby nepiju „Na zdraví“. Každému říkám, že to nemá cenu. A dáváme si „na Dědka“ a to chtějí všichni. A tak jsme si s Andym před koncertem dávali několik let panáka „na Dědka“. Minulý rok na podzim jsem ale měl nějaké zdravotní potíže. Dlouho se to táhlo, a jak jsem bral asi dva měsíce antibiotika, které do mě doktoři ládovali, odvykl jsem si od panáků. Naposledy jsme hráli letos v lednu a tam už jsem nepil. 28. února jsme ještě hráli plzeňským fotbalistům a Andy: „Dáme na Dědka!“ A já na to, že už mi to po té nemoci nějak nechutná. Mohl bych si říct, že jsem porušil rituál a přišel ten čínský virus, ale tak pověrčivý zase nejsem.
Asi jste toho s Dědkem hodně za těch společných 35 let zažili, že?
Nemůžu nic říct. Moje žena ještě žije. (smích) My jsme měli tolik příhod… Proti komoušům, ženské do toho. Ale, abych si na to vzpomněl, to by tady musel sedět Dědek. Jak jsme spolu žili, tak jsme po koncertě zasedli, a jestli do hotelového pokoje, kavárny, nebo do baru, to bylo jedno, a vyprávěli jsme. Tam lítali historky… Ani nemůžu napsat knížku, bez Dědka to prostě nejde. My jsme se tak doplňovali a příběhy se valily našimi životy. Jednou na nás třeba přišlo udání ze Slovenska, že tam svádíme manželky a ony pak doma mužům nevaří a děti trpí… Poslal na nás udání jeden manžel, co tancoval ve slavném folklórním souboru Lúčnica a paradoxně to byl největší sukničkář, který měl styky s polovinou souboru. Ten mě obvinil, že mám něco s jeho manželkou. Poslal to na stranický výbor až do Prahy. A představte si, já jsem byl vyšetřovaný, jestli je to pravda. Stál jsem na městském výboru strany před nejvyšší soudružkou a ona mě zpovídala. A já ji povídám: „Lásce neporučíte!“ (smích) A bylo hotovo. Jenže to nekončí. Oni to v Praze sice smetli, ale pak jsme přijeli na slovenský koncert a pořadatelka za mnou vyděšeně přiběhla: „Pán Říha, volali mi z Banské Bystrice, že chtějí na balkóně pět tajných míst. Kontrola. Co se stalo?“ Já na to: „Nic jdou sledovat, jestli svádíme slovenské ženy.“
Existuje nějaký návod, jak napsat hit?
To určitě ne. U klasického rokenrolu, který hraju, potřebujete dobrý příběh, a ten pak teprve zhudebním. To je ta inspirace. Zhudebnil jsem třeba Sonet 66 od Williama Shakespeara se souhlasem překladatele Martina Hilského a přidal jsem refrén. To je moje výpověď: „Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid, jen nevidět, jak žebrá poctivec…“ Takové hity chci psát, ale do „vesela“, odlehčeně. Dát sobě i lidem naději. A k dobrému příběhu také potřebujete hezkou melodii, potom dobrý slogan a riff.
Poznáte, že písnička bude mít úspěch?
Nepoznám. Až když to nahrajeme, pak to začnu cítit, jestli je to dobré, nebo ne. Moje písničky mají výhodu, že je skládám na španělku, protože když je zaranžujeme, každý si je může zahrát. U táboráku si asi nedáte šlágr od Lucie nebo Wanastowek. Ostatně i Chuck Berry, od kterého se učili i Stouni, říkal jednoduchou věc: Skládám takové písničky, aby si je každý muzikant na celém světě mohl zahrát.“ Třeba Vojína XY už hrají tři generace. To je písnička, která úplně zlidovělá a žije si svým životem, náš největší hit od roku 1980, kdy vyšel. Na vojně tomu říkali „Ospalá vrátnice“. A do dneška to hrajeme. Když začneme s první slokou, sál okamžitě vybuchne a všichni to zpívají se mnou.
Jak vznikla tahle písnička?
Náš tehdejší manažer a textař Láďa Ostárek mi přinesl příběh. Podíval jsem se na to. Šli jsme na zkoušku, zahrál jsem jim melodii, Tojla dodělal bubny, protože uměl dobře číst moje riffy. Dědek si trochu lámal hlavu, jak to doprovodit na basu. Půjčil si jí Tolja a ukázal mu, co má hrát. Žádné složitosti. Říká se, že po lidech, co něco umí něco zůstane a po těch druhých, že nezůstane nic. I po mě zůstane prd. Nakonec lidi budou s kytarou zpívat písničky a už vůbec nebudou vědět, že to hrál nějaký Katapult. Vždycky mě naštve, když mi někdo řekne „Mistře!“ To chci vraždit! Pokaždé odpovím: „Nejsem žádný mistr! To je Karel Gott!“
Letos jste měli na turné vyjet 13. března ale ono to neklaplo. To pro vás musela být docela rána, ne?
To je slabé slovo. Za prvé mi to vadilo jako muzikantovi. Když to přišlo, vůbec jsem si to nedovedl představit. Já jsem si chtěl udělat půl roku volno, ale až budu chtít, a budu na to připravený a firma a lidi by byli zajištění, udělal bych to plánovaně, jako celý život, ale ten čínský virus mi všechno naboural. Vetřel se nám do života. Zničehonic. Jediné, co mě zabíjí je, že musím vynakládat třikrát více energie, abych to dokázal přežít. Lidi mi říkají: „Máš prázdniny!“ To raději mlčím. Vysvětlujte někomu, že nájem divadla stojí statisíce měsíčně a Katapult třeba dvě stě tisíc. Nejsme jenom kapela, ale i firma. Máme autopark, zkušebnu, sklady, nahrávací studio, kancelář. Nejen, že si nezahrajeme a nevyděláme peníze, ale nebudeme mít na zaplacení režií, jako jsou elektrika, nájmy, pojistky a podobně. Firma nevydělává, muzikanti nevydělávají a jdeme do mínusu. Na nás se to tvrdě dopadlo.
Nepomohlo by vám, kdybyste třeba koncerty streamovali? Vaši kolegové to dělají. Hrají koncerty přes sítě.
To jsem ve vteřině zavrhnul. Neuměl jsem si představit, že by Katapult něco streamoval a že bychom hráli bez publika do zdi. Já potřebuju lidi, kontakt, zpětnou vazbu. Do hraní dávám emoce a ony se mi pak vrací. Nejhezčí na tom je, když napřed dojmete sebe. Poctivě. Prostě to zazpíváte tak, že vám ukápne slza a na konci koncertu brečí všichni. Jak tohle hergot chcete odstreamovat? Jak chcete přes sítě hrát třeba Krále Leara? Vždyť se ti herci u toho úplně zničí. Viděl jsem Al Pacina v New Yorku. Ten nemohl dvě hodiny po tom, co odehrál, mluvit. Pořád byl v roli. On to nedělá pro sebe, ale pro diváky. V tom je to umění. Je to energie. Napřed dojmete sebe, ale diváci vám to potom vrátí ovacemi, deseti oponami. Už teď mi z toho běhá mráz na zádech. Naši fanoušci to asi cítí podobně, ještě nikdo mi nenapsal, abych streamoval. K hraní potřebuju život.
Co má před sebou tenhle obytňák?
Parkoviště. Minimálně do 1. září a pak, když nám bude štěstí přát, sjedeme za tři měsíce jarní, podzimní a část letního turné dohromady. Jako za mlada.
Karolína Lišková