rozhovor_Olda Říha: Dal bych si to ještě jednou! - KATAPULT

Přejít na obsah
Katapult doporučuje:





Tiskárna, která tiskne stejně
dobře, jako Katapult hraje!

*************************
AKTUÁLNÍ AKCE

Reedice legendárního alba z roku 1980





NOVINKA V E-SHOPU

CD/LP NOSTALGIA

Senzační úspěch jede dál
3CD Katapult essential (Zlatá kolekce)

ROZHOVORY
ZPĚT NA ROZHOVORY          
Olda Říha: Dal bych si to ještě jednou!
Autor: Milan Šefl   Zdroj: Chvilka pro tebe   Datum: Středa, 26. Duben, 2023
Šest desítek let už hraje rock legendární frontman kapely Katapult Olda Říha. Ani v 75 letech ale nekončí, stejně jako jeho skupina.
 
Dvakrát s Katapultem vyhrál Zlatého slavíka, prodal statisíce desek a vstoupil do Síně slávy české populární hudby. Taková je vizitka Oldy Říhy, jehož písně Až, Někdy příště nebo Hlupák váhá už dávno zlidověly.
 
 
V březnu 2020 jste vzhledem k protipandemickým opatřením uvedl Katapult do „stavu hibernace“. Nyní se znovu hlásíte o slovo. Jak jste tu dobu vynucené pauzy využil?
 
Už od roku 2019, kdy jsem vydavatelství Warner Music slíbil novou desku Katapultu, jsem tvrdě pracoval na tom, abych se dokázal vrátit na scénu. Pandemie ten návrat jenom oddálila. Hibernaci Katapultu jsem využil ve svůj prospěch a napsal jsem písničky na desku Nostalgia, kterou bych nenazval jen další deskou Katapultu, ale první deskou nové éry Katapultu. Potřeboval jsem znovu nastartovat, začít od nuly, zase se zamilovat do muziky a získat chuť skládat. A ono se to povedlo! Vydáváme s Katapultem nové album, pojedeme spolu na turné – co si přát víc?
 
 
Máte v kapele nové spoluhráče. Je to pro vás vzpruha?
 
V době hibernace, kterou jsem vyhlásil, odešli z kapely staří členové a Katapult se ocitl nad propastí. Ale co bylo dřív, to mě už nezajímá. Když něco umře, musí přijít něco nového. Mám dva nové spoluhráče, oba hrajou jako bohové. Jedním je můj kamarád z mládí, baskytarista Karel „Bigman“ Kodl, a pak jsem si objevil bubeníka Vaška Zimu. Oběma se dá věřit. Ztráta staré kapely mi otevřela nové obzory. Nemůžete pokračovat ve zkrachovalém přátelství. Díky novým spoluhráčům jsem zase dokázal roztáhnout křídla. Vrátili jsme se k analogovému nahrávání, syrovému zvuku, pravdivým příběhům. Protože rokenrol je pravda. Jak žiju, tak hraju. To u mě platilo odjakživa.
 
 
Srdcem, mozkem i duší Katapultu jste už více než pětačtyřicet let. Říká se, že ta kapela by nevznikla, kdybyste nedostal padáka ze Skupiny Františka Ringo Čecha. Jak to tenkrát bylo?
 
U Franty jsem hrál na kytaru od roku 1972 a byl jsem u něj šťastnej. Nahrával jsem s Viktorem Sodomou, pak s Jirkou Schelingerem, což byla vysoká škola rokenrolu. Franta mi taky umožnil psát první písničky, toho jsem si moc cenil. Ale pak přišla krize při výměně zpěváků, za Vikiho Sodomu přišel právě Jirka Schelinger, nikdo ho tenkrát neznal, najednou nebyly kšefty, nebylo nic… Oslovil mě Karel Vágner, že shání kytaristu k Hance Zagorové. Tuhle nabídku jsem odmítnul, ale protože jsem potřeboval přežít, začal jsem souběžně s působením u Franty Čecha hrát v plzeňské skupině Mahagon. Když to Franta zjistil, po jednom kšeftu v Lucerně mi oznámil, že mám vyhazov, že jsem příliš samostatnej…
 
 
Odpustil jste mu to?
 
Tisíckrát, protože bez něj bych nula! Tím, že mě vyhodil, totiž umožnil vznik Katapultu, jak jsme pak plzeňský Mahagon přejmenovali, protože skupina téhož názvu už v Praze byla. Frantovi jsem pak vzkázal, že mu za ten vyhazov upřímně děkuju. On nechtěně způsobil, že tu najednou byl Katapult, kapela, která milovala rokenrol a nepotřebovala žádné manažerské prášky, protože měla hity, o kterých se jiným nesnilo. Já, Dědek Šindelář a Tolja Kohout – byli jsme parta, která nic nevzdala.
 
 
Zvlášť Jiří „Dědek“ Šindelář byl neodmyslitelnou součástí a talismanem kapely. Nežárlil jste někdy na jeho popularitu u fanoušků?
 
To je útočná otázka, kterou ale přetavím v poetický příběh! Dědek Šindelář byl můj celoživotní souputník a parťák. Hráli jsme spolu v různých kapelách už od poloviny šedesátých let. Pak jsem odešel k Frantovi Čechovi, ale Dědkovi jsem pořád říkal: „Vydrž. Ještě přijde náš čas!“ A nakonec jsme založili Katapult a přetavili naše přátelství z mládí v přátelství celoživotní. Protože když znáte někoho už od školy, máte společné holky, hrajete společnou muziku a pak spolu léta bydlíte na šňůrách po hotelech, je to fakt vztah na celý život. To znají muzikanti ze všech slavných kapel, od Rollins Stones přes Led Zeppelin po AC/DC. Naše přátelství ukončil až osud, když Dědek v roce 2009 umřel.
 
 
Za minulého režimu kapela Katapult sice dvakrát vyhrála Zlatého slavíka, ale komunistům moc po chuti nebyla. Jak jste bojovali s bolševikem?
 
První dlouhohrající desky, kterou naši fanoušci překřtili na Stříbrnou, podle jejího stříbrného obalu, jsme prodali 150 tisíc kusů. Druhá deska byla ještě úspěšnější, prodalo se jí přes 250 tisíc kusů. To byla čísla, se kterými se nedalo nic dělat. Ale stejně jsme měli každou chvíli zákaz, na konci sedmdesátých let jsme třeba vůbec nesměli koncertovat v Praze. A po druhé desce přišel úplný zákaz. Až po šesti letech mi bylo řečeno, že musíme natočit novou desku, komunisti prostě buď zakazovali, nebo přikazovali… A tak jsme nahráli třetí album Rock de Luxe se singlem Někdy příště a znovu to na lidi vybalili.
 
 
Katapult je možná jedinou českou kapelou, která první desku nenatočila ve studiu, ale přímo na koncertě. Byl to záměr, nebo znouzectnost?
 
Já vás opravím: Nikdo na světě nezačal živou deskou! Ale my jsme žili v komunismu a když jsme chtěli natočit studiové album, bylo nám řečeno, že všechna studia jsou dlouho dopředu obsazená. Za bolševika byly pořadníky i na nahrávací studia! A protože Katapult nebyl členem žádné mafie, tak jsme měli smůlu. Náš manažer Ladislav Vostárek ale vymyslel trik. Svazákům na Supraphonu řekl, že když není studio, natočíme naživo pár koncertů v klubu na Novodvorské a smícháme z těch záznamů celé album. Oni že vydělají peníze a budou moct na dovolenou do Jugoslávie a my budeme mít elpíčko. Prošlo to, a tak jsme natočili dva dny po sobě po dvou koncertech, jeden odpoledne, druhý večer. Mohli jsme si tak dovolit ten luxus, že jsme vybírali ze čtyř různých záznamů té samé písničky, která nahrávka zní nejlíp. A vznikla živá deska, která je prazákladem Katapultu.
 
 
V kapele jste původně hrál jen na kytaru, jak došlo k tomu, že jste se nakonec postavil před mikrofon? Prý jste vůbec zpívat nechtěl, je to pravda?
 
To se sice všude píše, ale je to trochu jinak. Já vždycky zpíval. Už od roku 1963 s plzeňskými kapelami Meteor, Shadows a Black Stars. A potom v Budějovicích se Sinners. A když jsem přišel do Prahy k Ringovi, chtěl jsem zase zpívat. Ale Franta mi vyčítal, že šumluju, a tak jsem chodil za Pavlem Bobkem, který mě učil správně vyslovovat a třeba i otáčet po anglicku přízvuky. Učil jsem se zpívat po jeho vzoru. Jenže když pak vznikl Katapult, měl jsem pocit, že musíme mít u mikrofonu hvězdu, jako měli třeba The Who v Rogeru Daltreym. Vyzkoušel jsem jednu zpěvačku, nešlo to, pak jsem oslovil Janu Kratochvílovou, taky to nešlo. Nakonec i Jirku Schelingera, zase nic. A tak jsem nakonec začal zpívat sám. Ale nedošlo k tomu zčistajasna, nýbrž po třináctileté průpravě. Tak – a teď víte víc, než všichni ostatní.
 
 
Jste hrdý na to, co jste v muzice i za časů nesvobody dokázal?
 
Jsem hrdej na to, že jsem nikdy nepodlehl ani komunistům ani mafiánům. Moje žena, která má takový ten selský rozum, mi vždycky říká, že za čisté svědomí si nic nekoupím, natož vilku jako Gott. Ale moje zásada byla, že člověk nesmí s mocí nikdy kooperovat. Toho jsem se vždycky držel. Ale stejně vám řeknu, že bych si celou tu dlouhou kariéru potřeboval dát ještě jednou, protože už bych byl chytřejší. Jenže mě tíží čas.
 
 
Litujete něčeho, co jste v životě a v hudbě udělal – nebo naopak neudělal?
 
Čeho bych litoval? To nemám v povaze. Poslední tři roky se u mě pokazilo všechno, co se pokazit mohlo. Ale když se člověk trápí a lituje, že se mu něco nepodařilo nebo nedaří, často stačí jen chvilku počkat – a najednou to přijde! Chcete konkrétní příklad? Mně se v létě 2020 rozsypala kapela, nemohl jsem hrát, protože přišel covid a nikdo nevěděl, co nás čeká. Od té doby jsem prošel padesátkrát peklem. Ale žiju a hraju. No nemám štěstí? Už v jedné staré písničce Katapultu se zpívá: „Jsou špatný dny, kdy větám smysl chybí a kdy se slova nechtěj rýmovat“… Ale pod povrchem té písně je, že ty špatný dny tu nebudou napořád. Takže jestli máte pocit, že to v životě není úplně ono, netrapte se, nepotrvá to věčně. No a než se to otočí, můžete si pustit Katapult!
 
Milan Šefl
 
 
5x o Oldovi
 
x Narodil se 18. května 1948 v Praze.
 
x V roce 1975 založil skupinu Katapult, nejpopulárnější českou kapelu přelomu 70. a 80. let, s níž v letech 1979 a 1980 zvítězil v anketě Zlatý slavík.
 
x Pro Katapult napsal hity jako Půlnoční závodní dráha, Chodníkový blues, Až, Hlupák váhá, Někdy příště nebo Vojín XY hlásí příchod.
 
x Nové studiové album jeho Katapultu Nostalgia vyšlo v dubnu a obsahuje 11 skladeb včetně písně Suchého a Šlitra Mister Rock a Mister Roll.
 
x Padesát let je šťastně ženatý s Janou Říhovou, s níž má dcery Barboru a Terezu. Z prvního manželství má ještě dcera Romanu.


Návrat na obsah