rozhovor_KATAPULT: EMOCE, EMOCE, EMOCE - KATAPULT

Přejít na obsah
Katapult doporučuje:





Tiskárna, která tiskne stejně
dobře, jako Katapult hraje!

*************************
AKTUÁLNÍ AKCE

Reedice legendárního alba z roku 1980





NOVINKA V E-SHOPU

CD/LP NOSTALGIA

Senzační úspěch jede dál
3CD Katapult essential (Zlatá kolekce)

ROZHOVORY
ZPĚT NA ROZHOVORY          
KATAPULT: EMOCE, EMOCE, EMOCE
Autor: Tomáš Pilát Zdroj: Filmový týdeník Datum: Úterý, 19 Červen, 2012
Katapult jede dál. Po odchodech několika legend kapela nezanikla, Olda Říha přibral mladé spoluhráče (Andyho Budku a Ondru Timpla) a vedle starých profláklých kousků zásobují tihle tři své fanoušky a posluchače i písněmi novinkovými. A šlape jim to dobře. Důkazem je právě vydávané živé album Made in rock´n´roll, které zaznamenává jeden z koncertů stejnojmenného turné, vystoupení v pražském klubu Futurum.

O desce i tak trochu obecněji si povídáme s Oldou Říhou.


Made in rock´n´roll není zdaleka první živou deskou Katapultu; asi je pro vás tato forma prezentace důležitá…

Jistě! I s touhle deskou máme už čtyři živá alba – tedy myslím řadové desky, nikoliv výběry. Jsou pro nás stěžejní a můžu říct nejdůležitější. V roce 1978 se totiž Katapult prosadil právě živou deskou. V té době bylo nemyslitelné vydat první desku jako živou, nás to ale vyneslo úplně nahoru. Dá se tedy říci, že ctíme tradice a v duchu této tradice je pro nás každá živá deska důležitá. A právě teď nastal čas dalšího živého alba. Po úmrtí tří legend Katapultu se zase vracíme živým albem.

Živě pořízené nahrávky jsou příjemné i tím, že vedle muzikantů na nich „účinkuje“ i publikum, což jim dodává zvláštní šmrnc.

Ať chci nebo ne, na živých albech lze vždy vytušit a poznat podstatu Katapultu: emoce, emoce, emoce. Vztah s publikem, jak říkáte. Keith Richards z Rolling Stones kdysi prohlásil: my nehrajeme instrumentální hudbu, my vzbuzujeme emoce. Já to podepíšu; o to se snažím celý život.

Máte raději živá CD nebo živá DVD, kde k muzice přistupuje i obraz?

To bych postavil na roveň. Živé CD je úžasné, živé DVD je stejně úžasné… jenom se já osobně nemůžu moc vidět. Jednou jsem tlustej, jindy hubenej; jednou jsem hnusnej, pak dobrej… Ty obrázky nemám rád, protože se vidím jinak, než si myslím, že vypadám. Když se dívám na záznamy Katapultu, většinou mám pocit, že bych se zastřelil. A to už bych teď koneckonců mohl: nedávno jsem si koupil zbraň.

Měli jste od začátku turné Made in rock´n´roll v úmyslu natočit živé album nebo to vyplynulo až v průběhu turné?

Asi před rokem a půl jsme do repertoáru nasadili dvě nové věci: Made in rock´n´roll a Oči, tedy smrtící rokenrol a baladu. V té chvíli mě napadlo, že tyhle dvě nové věci využiju na živé album jako nové věci, čímž se album stane řadovou deskou. „Normální“ živé album se většinou točí jako greatest hits, ale my jsme je točili jako řadovku. Inspiroval mě ohlas právě těch dvou nových písní. Ony se totiž postavily na roveň, možná i trochu přebíjejí ty starší. Některé naše staré pecky jsou mezi posluchači hymnami; když pak zjistíte, že k nim máte i nové, aktuální a skvělé věci, je to štěstí. To se prostě musí natočit.

Proč jste na desku vybrali právě koncert z Futura?

My jsme během turné točili více koncertů; když jsem ale slyšel hrubý mix nahrávky z Furura, usoudil jsem, že to nelze ničím přebít, že vydáme tenhle koncert. Slyšel jsem totiž, že na nahrávce je úplně stejná atmosféra, jako na naší „stříbrné“ desce z roku 1978. Pak už nemá cenu snažit se o další emoce. Víc jsme toho tedy nenatáčeli a začali jsme míchat a stříhat.

Futurum je přitom pro vás, jak říkáte, posvátným prostorem…

To je naše matka. Vyjdete z matky a ta je pro vás posvátná. Katapult ve Futuru v roce 1975 začínal. Se stejnými emocemi se tam setkáváme i dnes. Takže Futurum je naše máma. Můžeme se s ní hádat, na některých věcech se nedohodnout, ale pořád je to máma.

Jsou emoce vaší muziky po odchodu tří vašich blízkých spolupracovníků a přátel v něčem jiné – myslím kvalitou, nikoliv silou?

Právě že nejsou! Ty se nemění! V roce 1977 na nás chodila jedna generace posluchačů, dnes už na nás chodí tři. Chápete to? Tři generace – dítě, rodiče a prarodiče! Emoce jsou tedy stejné. Je to vůbec možné? Je to možné! V roce 1977 zpíváte příběhy ze života lidí a vzbuzujete nějaké emoce, po šestatřiceti letech je (plus ty nové) hrajete pro další generace. Emoce zůstávají. Tohle jsme přece museli zachytit! Ne pro komerční úspěch, ale pro tu radost.

Jak těžké je sestřihat album z živého koncertu?

To je vraždění vlastních dětí. Máte šestadvacet písniček a musíte jich vybrat čtrnáct. Těch dalších dvanáct zavraždíte. Rozumíte tomu pocitu? Musíte podříznout dvanáct dětí, aby těch jiných čtrnáct mohlo žít! To je jako za holocaustu: jedno dítě – Mauthausen, druhé – žít. Blbej, strašnej pocit! Hnusná práce! A to, bohužel, musím dělat já.

O dvojcédéčku se v tomhle případě neuvažovalo?

Ale ano, jenže švih a hlavně pozornost posluchače udržíte na jednom CD. Když si člověk v dnešní době pustí dvojcédéčko, tak si pustí první desku a u té druhé už jde na facebook nebo k nějakým počítačovým hrám. Bez vizuálního vjemu pozornost posluchače prakticky neudržíte. A já bych chtěl, aby posluchači poslouchali cédéčko Katapultu jako elpíčko – se začátkem, středem, předfinále  a finále. A hezky před bednami – ne ze sluchátek nebo z mobilů!
Návrat na obsah