Vydáváme desky svého srdce

Autor: 
Janni Vorlícek
Datum: 
Čtvrtek, 25 Listopad, 2004
Zdroj: 
ústecký týdeník

Oldu Ríhu, frontmana rokenrolové skupiny Katapult, snad ani není treba predstavovat. Vždyt kdo by neznal jejich písne Vojín XY hlásí príchod nebo Nekdy príšte. Se svou kapelou vydal již osmnáct alb a dodnes se teší zasloužené popularite.

Vaše výkony na pódiu jsou skutecne obdivuhodné. Jak se po vystoupení dostáváte zpátky do formy?

Je to spíš o psychice. Bubeník od Nirvany ríkával, že po koncerte nemuže minimálne hodinu mluvit s lidmi, proste sedí v šatne a dožívá koncert. Já mám stejné pocity. Sportuju, hraju tenis, fotbal..., cokoliv co má mícek. Takže fyzicky jsem na tom dobre. Fakt je, že psychika dvouactvrthodinovýho koncertu je šílená. To není žádná pr..., na koncerte je to hektický. Emoce a príbehy, které zpíváme, jsou ze života. Dá to zabrat.

To znamená, že každá písen se skutecne stala, anebo jsou nekteré prece jen výsledkem okamžité inspirace?

Rokenrol je životní názor. Jsem vnitrne presvedcený, že když rocker prijde na jevište, má zpívat príbehy, které jsou pravdivé. Které se bud staly, anebo se mohly stát. Napr. naše první písnicky, ty hymny, které napsal Láda Vostárek, byly jeho príbehy. Postupne jsem zacal psát texty i já. Ted píšu novou desku a to jsou úplne niterné výpovedi zkušeností. Nekdy je obtížné se nestydet. Ale když prekonáte bariéry, je to jednoduché. Nejde ani o dodržování ceštinárských prízvuku nebo klasické ceštiny. Rokenrol je o frázích. Ceština má jiné zákonitosti než anglictina a my na ne v dobrém slova smyslu kašlem. Jestliže totiž chcete vyjádrit príbeh tak, aby mel rytmiku první nebo druhé doby, musíte frázovat, „jak vám zobák narost“. Ne jako lidi, co ceštinu zkulturnovali. Nejduležitejší je zpívat, cemu veríte. Lidi to poznají. Nevedí, cím to je, ale ztotožní se s tím. Každá veta je, jako kdyby ji prožili. Skoro každý byl vojín XY, každý snídal sám... Fantastické je, když se vám podarí úplnou náhodou napsat príbeh, co prežije dve tri generace a porád bude pravdivý. Rokenrol na rozdíl od pop music je o pravde. Popový zpevák muže zpívat príbeh fabulovaný. Rocková kapela si to nemuže dovolit.

Myslíte si, že to je tedy prícina toho, že jste stále na špicce?

Jednoznacne. Jaklidského o první duvod bych fakt uvedl pravdivé príbehy. Je to o tom, že nejaký „kretén opravár“ vylezl na pódium a zacal vyprávet príbehy z života. Chová se porád stejne, prirozene a normálne. Abych to dokumentoval: my máme slavnou písnicku, jmenuje se V tomhle nejedu. To je story doslova opsaná z dopisu jedné ženy, jsou tam její pocity. Emoce. A vy to seberete a napíšete písen.

Takže máte dojem, že by vás vaše hudba mohla prežít?

Pekne morbidní. Nekteré písnicky už zlidovely. A už dnes je mladí hrajou v hospode a ani nevedí, že jsou od nás. To me neuráží, ale povznáší. Je videt, že ta vec je nadcasová, a je jedno, kdo ji napsal. Nemám rád kecy, že po nás musí neco zustat. Jsem praktický clovek, žiju podle selského rozumu. Pravdu muže mít šest lidí v hospode, ale logika a selský rozum je jenom jeden. Blues opuštený postele je také jenom jedno. Katapult jednou nebude, ale ten príbeh bude žít dál. Neopájím se tím, že po mne neco zustalo. Je to jenom hezký pocit a jsem strašne rád, že je mužu zpívat. Kteroukoliv vec od Katapultu vezmu, z kterékoliv desky za tech tricet let, tak ji lidé znají. Nikomu jsme je nezaprodávali ani jsme nepodlézali. Tohle hodne málo umelcu v Cechách muže ríct.

Koho máte na mysli, Olympic?

At si to lidi vyreší sami. Když zaboríte prst do sedmdesátých let Olympiku, tak se poblejete. Prekvapuje me, že lidi tem Olympikum, Gottum, Laufrum a Vondráckovým odpustili. Já jim nevycítám, že odpustili. Takový je život. Nekdo odpustí, nekdo ne. Ale když šlo do tuhýho, lidi si vzpomneli, kdo je kdo. Celá ta parta okolo Janecka, co táhla s komoušema, podporovala ty Grossovy sycáky z CSSD, a ono jim to nevyšlo. Lidi mužou odpouštet, ale nejsou úplne blbí. Na druhou stranu, jsem radikál. Když nekdo prijde a rekne: „Promin, já se omlouvám,“ nekdy odpovím: „Omluva se neprijímá.“ Zvláštní svet, lidi, kterí se omlouvají, si myslí, že omluva musí být prijata. Na každou žádost jsou dve odpovedi. Ano, a ne. Tady není zvykem s tím pocítat. Nedivím se, že jim lidi odpustili. Já jim neodpustím. Vím príliš mnoho.

Vratme se k hudbe. Co ríkáte na výtky od vašich kritiku?

Co je módní, jednou módní nebude. Rokenrol, k mému štestí, nepodléhá žádným módním zákonitostem. Je trvalou záležitostí. Jestli ho hrajete elementárne, prazákladne, od srdce, tak ho budete hrát porád. Príznivci módy a jejích trendu nám vycítají elementárnost a jednoduchost. Naši prednost. Nemužete prece vycítat nekomu neco, co je jeho predností. Puvodní rokenrol je napsaný, stejne jako blues, na dvanáctitaktový systém, na tri akordy. To je poezie rokenrolu. Když to hezky udeláte, stane se z toho legendární záležitost a pak vám to nemuže nikdo vycítat. Když udeláte neco módního, riskujete, že móda pomine... Vymyslet krásnou a jednoduchou písnicku není sranda, to musíte mít v srdci.

A poslední otázka: váš bývalý bubeník Michal Šindelár práve o tomhle prohlásil, že Katapult vlastne stagnuje...

Mel tendencní názor. Rekl A, nerekl B. Jsme jako Rolling Stones, kterí vydají album približne jednou za pet let. Tím myslím, že jsme legenda, co nebojuje o místo na slunci ani o umístení v žebrícku hitparád. Vydáváme desky svého srdce. Taková kapela nepotrebuje vydávat alba každý rok. Vydává je, když lidi chtejí. Perioda se, logicky, prodlužuje. Michal úmyslne zapomnel ríct, co bylo dohodnuto. Že totiž po desce Konec srandy vydáme další v roce 2005, když bude Katapultu tricet let. Jenom tím zduvodnoval svuj odchod. Behem tech peti let byly pripravovány demo snímky. Psal jsem texty a muziku. Mám toho haldu, kterou zpracovávám. A presne podle harmonogramu té dohody zacneme v prosinci natácet desku. Vyjde nekdy v kvetnu. Michal by se mel stydet, že nemluví pravdu. Hrál totiž v kapele, ve které když se neco rekne, tak to platí.