Rozhovor pro Klatovský deník

Autor: 
Ludvík Pouza
Datum: 
Sobota, 1 Listopad, 2008
Zdroj: 
Klatovský deník

Velhartice/ Již několik málo koncertů zbývá do konce turné skupiny Katapult a poté bude konec. Písničky stálice české populární hudby uslyšíme jen z desek, kazet, CD, DVD, rádia a z televize. Katapult s Oldou Říhou, Jiřím Šindelářem a Karlem Kášou Jahnem definitivně končí. Jeden z posledních koncertů uvidí příznivci také na Klatovsku, a to ve Velharticích, už dnes 22. listopadu. O Katapultu, jeho začátcích, vrcholu i konci jsme si povídali s Oldou Říhou. Setkali jsme se jen nedaleko naší redakce v jedné z klatovských restaurací. Olda si dal malé pivko, štamprdli a zapálil si doutníček. Z rádia, které bylo v lokále puštěné na dokreslení atmosféry, právě hrála jedna z pecek kapely, o které jsme si společně povídali.

Jak jste se vlastně dostal k muzice?

U mne speciálně to byla osudová náhoda. Já jsem na základní škole v Plzni provozoval hodně moc sportů. A má hudební škola byl osud, když mě někdy na začátku šedesátých let zasáhla taková ta vlna nástupu rokenrolu, Beatles a Rolling Stones a dokonce i éra divadel malých rolí, kde se zpívalo. Svůj podíl na tom má i Walda Matuška či Eva Pilarová. Legenda praví, že jsem zahodil tenisky, kopačky, brusle, tenisovou raketu a máma mi koupila první španělku a někdy v deváté třídě na plzeňské základce jsem založil první školní band.

Vzpomínáte si na ty školní kapely?

Ta první školní kapela byla složena z pěti kluků, kteří o muzice nevěděli vůbec nic, a nic kromě poslouchání rokenrolu neuměli. Každý měsíc jsme měnili název kapely, ale byly to tenkrát názvy Meteor, Memphis, Shadows. Později vznikla slavnější kapela Black Stars – Černý hvězdy. To byly takzvané prvopočátky kapely Katapult, protože tady už hrál i Dědek Šindelář v roce 1966.

Kde jste tenkrát hráli?

Kluby takové, jako jsou dnes, nebyly. Byly ale kluby studentské, kde se dalo hrát. My jsme měli štěstí na učitele kteří nám umožnili zkoušet v jedné třídě s piánem, takže jsme skutečně tenkrát jako patnáctiletí kluci měli kde zkoušet a hrát, protože Plzeň byla a je mekka bigbítu. V roce 1963 jsem už poprvé hrál na takzvaných čajích v dnešní Měšťanské besedě s Helerem, s Jarkovským a dalšími, kteří byli tenkrát osvícení muzikanti a nechali mladý kluky si s nimi zahrát. Plzeň byla v šedesátých letech na hraní bezvadná. Vedle klubů byla i celá řada restaurací kde se dalo hrát a to na Svazáčku, v Pekle. Vzpomínám na slavné čaje na Roudné. To byla naše hudební škola. Právě ty pětihodinové zábavy nám dávaly ty pravé ocelové zkušenosti.

Co bylo dále?

Pak už to šlo rychle.V roce 1967 jsem odešel do Českých Budějovic, kde jsem dostal nabídku od kapely Hříšníci. Tam jsem obdržel aparaturu, kytaru, prostě všechno a tak na jihu Čech jsem získával další hudební ostruhy. Dědek Šindelář však také nezahálel, i on hrál s různými kapelami. Naše cesty se však brzy znovu setkaly v kapele Mahagon, který lidé z Klatovska dobře znají . To už ale byla ohromná síla, a nezadržitelně se blížil rok 1975 a s ním i vznik Katapultu. Všichni si tenkrát mysleli že jsme taková rychlokvaška, že jsme najednou přilítli z nebe a že dlouho nevydržíme. My jsme ale za sebou měli dvanáct let tvrdý dřiny po tancovačkách.

Jaké byly první začátky Katapultu a jeho složení?

Původní název skupiny, ze které Katapult vznikl, byl MAHAGON. Obsazení: Olda Říha, Jiří Šindelář, Vladimír Krampol. Kapela působila v Plzni a Západočeském kraji a jednalo se o jednu z nejpopulárnějších skupin. Koncem roku 1974 „orgány státní moci“ vydaly pro Mahagon totální zákaz činnosti, a tak se kapela doslova ze zoufalství přemisťuje do Prahy, kde získává takzvané „přehrávky“, tj. povolení ke hraní. Stává se oficiální pražskou skupinou. Dne 7. srpna 1975 se Mahagon po neúspěšném jednání se stejnojmennou pražskou skupinou /Petr Klapka/ oficiálně přejmenovává na KATAPULT. Základní sestava Katapultu se koncem roku 1975 krystalizuje do závěrečné podoby: Říha, Šindelář, Kohout. Absolvujeme velké množství „klasických“ venkovských tancovaček a občas odehrajeme koncert. Počátkem roku 1976 nahrává Katapult svoji první SP desku pro Supraphon. Přesně 5. května přichází do prodejen SP Půlnoční závodní dráha/Lesní manekýn, a stává se okamžitě bestsellerem. Tak bychom mohli pokračovat dál.

Jaká byla šedesátá a sedmdesátá léta?

Každá doba měla své klady i zápory a stejné to bylo v šedesátých a sedmdesátých letech. Přes všechny ty zákazy, příkoří a politické tlaky vzpomínám na tohle období jako na dobu, kdy jsme šli za svým cílem. Byli jsme mladí, a tak jsme si různé překážky moc nebrali. Každá kritika a příkoří pro nás byly hnacím motorem dál. Nepolevit a nedat se zastrašit. A proto jsme přečkali i různé zákazy a doby, kdy jsme nemohli hrát. Všechno zlé bylo prostě k něčemu dobré. My se snažili ze všeho špatného vykřesat něco pozitivního. Vzpomínám si na první naší desku, kazetu, CD i DVD. Vždycky jsme měli své cíle, za kterými jsme šli a tak přišli i první zlaté nebo platinové desky, vítězství v různých anketách, hitparádách, přišel Slavík. Na všechno tohle vzpomínám dneska s odstupem času hrozně rád. Katapult prožíval a prožívá svoji slávu. Pro mne je celým životem.

A po tom všem přichází najednou konec?

Rockeři nikdy neví, kolik jim je let. Pořád se cítí být mladými, nestárnou. Pohybují se mezi lidmi, tam, kde je muzika, zábava, písničky, rokenrol a životní příběhy. A to je právě nevýhoda toho času. Najednou odchází Tolja Kohout a pak přichází další rána – Dědek Šindelář má chronické onemocnění plic. Výměnu bubeníka jsme zvládli, ale výměnu plic Dědka Šindeláře asi nezvládneme a pokud ano, bude to stejně život na lécích pro povzbuzení imunity a bez zakouřených hospod, lidí. My se o situaci neustále bavíme, ale jedno je jisté. Naše turné, které v současné době jedeme, je opravdu poslední. Budeme si přát, aby se zdraví Dědka Šindeláře urovnalo a my si spolu třeba za dva tři roky zahrajeme na nějakém třeba charitativním koncertu. Teď bychom ale předbíhali. Naši fanoušci si tu sílu okamžiku ještě neuvědomují, ale my nejme jako Olympici kteří končili snad pětkrát. My prostě opravdu dojedeme naší šňůru na rozloučenou a přijde konec. A musí se s tím smířit fanouškové i já.

Co bude dál ?

Máme v plánu, pokusit se přidat k našemu turné ještě jeden koncert v Praze, aby se dostalo opravdu na všechny naše fanoušky. A my se důstojně rozloučíme. Fanoušci i Katapult si to určitě zaslouží. Všechny koncerty, které totiž do konce turné zbývají, jsou naprosto vyprodané. Zatím na nás přišlo více než 55 tisíc diváků, což je obrovské číslo.
Pak bych ale, až skončíme, chtěl takovou tu legendu Katapultu udržovat tím, že se budu starat o to, aby znovu a dál vycházely naše písničky, aby se Katapult stále hrál a poslouchal, aby byl dostatek propagačních předmětů a aby se na Katapult nezapomnělo. Budeme mít moderní internetové stránky. Jsou připraveny minimálně dvě knížky s dobovými fotografiemi. Pak bych chtěl také otevřít nějaký pěkný bar, který by se stal muzeem Katapultu. Tam by bylo všechno co má k naší kapele nějaký vztah a kde bych si, pokud by to na mě někdy přišlo, mohl i zazpívat.

Co sólová dráha?

Vrtá mi to hlavou. Sólová dráha není někdy v budoucnu vyloučena. Jsem ale rozhodnutý, dokud bude hrát Katapult, budu se mu na sto procent věnovat, budu stát po boku Dědka Šindeláře. Já jsem zodpovědný za všechno, co Katapult dělá, jsem producent, řidič, technik, zpěvák, kytarista, skladatel, úředník. Až to všechno skončí a přebolí, budu uvažovat o tom, co dál .

Prý se považujete za Šumaváka?

Dalo by se říct, že je to obehraná písnička. Každý, kdo mě zná, ale ví, že když já mluvím o Šumavě, mluvím o ní rád a ze srdce. Šumava mi připomíná mé mládí, kořeny v tomto regionu. Od raného mládí jsem jezdíval z Plzně do Železné Rudy, Sušice. A hlavně, všechny kapely ve kterých jsem hrál, jezdily na Šumavu, Klatovsko, Sušicko hrát strašně rádi. Cítím se tu moc dobře a všichni mí přátelé to vědí. Šumavu mám tak rád, že tady budu dokonce bydlet. Pořídil jsem si tady chalupu, zařídil jsem se tady, a už tu jsem takřka pořád. Já strašně rád chodím po Šumavě, rád chodím do hospody mezi lidi, rád jezdím fandit fotbalistům. Tu chalupu tady mám také proto, abych měl klid. Rád chodím na houby. Letos jich moc nebylo, přesto jsem asi třikrát v lese byl. Houby sbíráme pro vlastní potřebu a když je domů doneseme, hned je sníme. Miluji smaženici. Jen pro zajímavost musím uvést, že já jsem se narodil v Praze, ale dětství jsem prožíval střídavě v Plzni a u babičky v Praze, protože mi nesvědčilo plzeňské ovzduší. Dědek Šindelář je z Chodska. Jeho tatínek byl lékárníkem v Poběžovicích.

Je Olda Říha praktický člověk? Podílel jste se na rekonstrukci své chalupy a nebo jste si najal odborníky?

Já mám životní štěstí. Jsem totiž vyučený zámečník – opravář výtahů a napůl elektrikář. Umím si leccos udělat sám, a to je při mém životě rockera k nezaplacení. Chalupu mi opravil můj kamarád. Ostatní práce – ty udržovací, si ale dělám naprosto sám. Máme překrásnou zahradu, na kterou se chodí dívat lidé z širokého okolí. Podíl na tom má ale moje manželka. My totiž máme všechno naprosto rozdělené. Ona dělá zahradu, vaří, pere, luxuje, já pak zase dělám ty chlapský práce jako štípání dřeva. Prostě tu tvrdou chlapskou dřinu se sekerou a pilou která mě nabíjí. Není nic hezčího než sedět večer u krbu, dívat se do ohně, popíjet pivo a mít vyčištěný mozek. A k tomu si dát nějaký výtečný gáblík, protože moje žena vaří špičkově.

Co říct závěrem?

Moc se těšíme na naše vystoupení ve Velharticích. Všichni, kdo můžete, přijďte. Katapult opravdu končí a my se chceme s vámi rozloučit po našem. Držte nám palce, ať turné dojedeme, a někdy zase třeba na stránkách Klatovského deníku .