Rozhovor - Hit magazín

Autor: 
Libor Homolka
Datum: 
Pátek, 3 Únor, 2012
Zdroj: 
Hit magazín

Rocker s drsným hlasem. Člověk, který toho už má ve svých více než šedesáti letech spoustu za sebou. Ovšem i před sebou. O minulosti i budoucnosti jsme hovořili s Oldou Říhou, lídrem české rockové legendy s názvem Katapult. Ta svého času rozdělovala republiku na dva tábory.

Hovoříme spolu v době, kdy máte spoustu práce a finišujete přípravy na další šňůru koncertů. Zanedlouho vás uvidíme i na Vysočině. Je to tak?

Ano, už se moc těšíme nejprve 23. února na legendární Zámek do Polné a o den později do Žďáru nad Sázavou, kde nás budete moci vidět a hlavně slyšet v kavárně U tety Hany na našem speciálním koncertu, který odehrajeme v menším duchu jaksi navíc. Ale k tomu se ještě dostaneme.

Než v roce 1975 vznikl Katapult, prošel jste mnoha kapelami. Co je nutné k tomu, aby vznikla kvalitní hudební formace, která „vydrží“ déle než pár měsíců?

Budu mluvit na základě svých zkušeností, protože je neuvěřitelné, že sám hraju už od roku 1963. To je nějakých téměř 49 let. Za tu dobu jsem zjistil, že když se člověk chce udržet hodně dlouho a hrát rokenrol a vůbec muziku, kterou miluje a navíc se jí chce živit, tak to trvá někdy víc než deset let, než získáte všechno, co potřebujete.

Nehrál jste jen v Katapultu.

Začínal jsem někdy ve zmíněném roce 1963 v Plzni. Pak jsem se přemístil do Českých Budějovic, kde jsem taky hrál s kapelou. Poté jsem se vrátil zpátky do Plzně a teprve v roce 1972 jsem dostal první profesionální angažmá. Bylo to u Františka Ringo Čecha. Zpíval tu Viktor Sodoma a posléze Jirka Schelinger. Až teprve v roce 1975 vznikl Katapult. Sám vidíte, že to trvalo bezmála dvanáct let, než jsme mohli založit vlastní kapelu, hrát vlastní písničky a dostat se na výsluní.

Nicméně, nebyli jsme sami, komu to trvalo tak dlouho. I třeba takovým Aerosmith to nějakou dobu trvalo. A podobně je na tom řada dnes známých anglických, nebo amerických kapel. Jde o to takzvaně se omlátit, nasbírat zkušenosti. Moje rada všem mladým hudebníkům zní: hrát, hrát, hrát a doufat a věřit. Jestli si někdo myslí, že postaví kapelu a „do roka je slavnej“, byť třeba prostřednictvím televize, tak to vůbec není pravda. Může „bej slavnej“ rok, dva. Pak to skončí. Na to vemte jed.

Původní název kapely byl Mahagon. Proč vám státní orgány pod tímto názvem zakázaly hrát v tehdejším Západočeském kraji?

Katapult je zrozen doslova ze zákazů, omezení a průšvihů. Začali jsme v Plzni, odkud nás ale někdy v roce 1974 doslova vyhnali. Vymysleli si to, že jsme na jednom koncertu měli něco provést. Pamatuju si dost přesně dobu, kdy jsem těm pánům orgánům vysvětloval, že jsme na tom místě v tu dobu vůbec nebyli a ani nehráli. Jim to bylo jedno. Je prostě štvala sláva té kapely. Štvaly je ty návštěvy. Tak nás vyhnali z města. Dá se říct, že všechno zlé, bylo k něčemu dobré. Průšvihy se obracely v náš prospěch po celou kariéru. Bylo třeba neuvěřitelné, že když jsme se v Praze jakžtakž etablovali, tak tam naneštěstí byla ještě jedna jazzrocková kapela se stejným názvem Mahagon. Zkusili jsme se s nimi domluvit, aby se přejmenovali, ale odmítli to, tak vznikl Katapult. Krásné na tom je, že když se ohlédnu zpátky, tak opravdu jakýkoli průs.. a průšvih může znamenat vystřelení do výšin. Jen se člověk z nějakého problému nesmí hned podělat, jak se říká.

Bývalý režim vás vůbec neměl příliš v lásce. Proč?

Nemám žádné tušení. Nikdy jsem nedostal žádné oficiální vyjádření, papír, nic takového. Všechno šlo mezi partajníky telefonáty a známosti. Komunisti si prostě předávali rozkazy a dávali je střediskům a agenturám, pod kterými se muselo hrát.

Lidi, co tam dělali, se prostě báli, takže nás zakazovali. Můžu říct, a to pouze z doslechu, že ty pozdější zákazy hraní v televizi a v Praze, byly skutečně dávány po telefonu. Slyšel jsem taky jednu úsměvnou historku, že my jsme trvali na podmínkách smluv, takže jsme prý do Československa tahali  kapitalismus. (pobaveně) Přidám ještě jednu úsměvnou záležitost – že prý naše chování neodpovídá chování populárních osobností. To jsem komentoval tak, že nerozumím, jestli se chováme příliš skromně a nebo příliš nabubřele.

Necítíte jako určitou křivdu, že jste v dobách největší slávy nemohli naplno vystupovat?

Přirovnal bych to k tomu, a starší generace bude vědět, o čem mluvím, že je to stejné jako s povinnou vojnou. Tenkrát museli mladí povinně na vojnu, kde byli dva roky. Cítili to jako strašnou křivdu. Po uplynutí nějakého času, ale každý chlap vzpomíná na vojnu z té lepší stránky. Zapomíná na křivdu. Zapomíná na ty buzerace, zákazy, politická školení. Já to mám taky tak zakódované. Samozřejmě tehdy to křivda byla, ale dneska na to vzpomínám tak, že na to kašlu. My jsme to překonali tím, že nás těšilo, jak si lidi stáčeli kazety na černo, vydávali časáček. Prostě jsme to tak nevnímali. Hráli jsme jak to šlo. Chtěli a museli jsme hrát. Museli by nám uřezat ruce, abychom hrát přestali. Takhle na to vzpomínám. Dokonce vám řeknu další pikanterii, jak to vidím: Komunisti nás naučili hrát v těch dobách i při malé návštěvnosti. Malé díky zákazům. Prostě nás naučili hrát za každou cenu. (smích)

Přesídlili jste tedy do Prahy a začali vystupovat jako Katapult. Proč právě tento název?

Opět zasáhnul osud, to už snad ani nikdo nepochopí. Když jsme hledali nový název v tom pětasedmdesátém, a stále ho nemohli najít, přišel bubeník Tolja Kohout a říká, že v Praze je kapela, která se jmenuje Katapult, existuje jen rok a vydala pouze jeden singl. Ten název se nám moc líbil. Tak jsme jim zavolali, jestli nám ten název dají. Dali. Prostě souhlasili. Opět jsme v tom zoufalství získali jeden z nejlepších názvů, který kdy mohl existovat. (smích)

Ti chlapíci museli, nebo ještě musí litovat …

Nelitují. Byli to muzikanti, kteří se báli hrát rokenrol. Rozprchli se jako mnozí jiní k Pilarové, Černochovi. Prostě „rockeři“ se rozprchli do různých popových kapel a tři blbečkové z Plzně, Dědek, Tolja a já jsme tu muziku hráli. Pěkně z celého srdce, do plných, jak se říká. Začali jsme tu muziku pořádně dávat. Nikdo to tu nehrál, měli strach.

Jakou změnou oproti Plzni byla pro kapelu Praha sedmdesátých let?

To byly dvě odlišné situace. Přirovnal bych to k Liverpoolu a Londýnu. Londýn byl mekou rokenrolu, ale Beatles vznikli v Liverpoolu. Pokud chtěli něco dokázat, museli se přesunout do Londýna. Já jsem potom nevědomky poznal, že ten přesun zapříčiněný zákazem, byl vlastně pozitivní, protože bez Prahy by to nešlo. Plzeň byla pro nás takovým českým Liverpoolem. Chtěli-li jsme prorazit, museli jsme být Praze. V podstatě už jsem to poznal u Franty Čecha – že je nutné být tam, kde to všechno vaří, tedy v Praze. Kde jsou i novináři, televize, rádia. Vezměte si, že tehdy bylo jen jedno rádio, Český rozhlas. Start byl u nás vždycky nejlepší z Prahy. Byly samozřejmě logicky výjimky, třeba kumštýři z Ostravy, Maruška Rottrová a pár jiných zpěváků, ale těch bylo moc málo.

Poměrně rychle jste si získali obrovskou popularitu. Kromě kvalitní hudební a textové produkce, mohlo v tom hrát určitou roli i to, že jste byli jakýmisi rebely?

Hlavně jsme se necítili být rebely. My jsme prostě jen chtěli hrát svůj milovaný rokenrol. Vždycky jsem miloval ten klasický americký a anglický. Chtěli jsme hrát. Vnímali jsme ale, že pro lidi, kteří na nás přišli, to musela být strašná rebelie v dobách těch různých omezení. A když jsme spustili první písničku s názvem Šli na pár piv a pak druhou Starý džíny plný záplat, tak to byla síla. Hrnuli jsme to do nich tím jednoduchým, syrovým rockem jako o život. Tím jsme byli vzorem pro spoustu nově vznikajících skupin, třeba Tublatanku či Elán na Slovensku. Dodnes se ti muzikanti netají tím, že jsme jim ukázali cestu.

Změnil se podle vás nějak hudební vkus českých rockových nadšenců?

Vkus pravověrného rockového fanouška se nemůže měnit. Musí mít rád Stouny, Deep Purple, KATAPULT. (vyzdvihuje pobaveně svoji kapelu) V Čechách bylo zvykem měnit styl, měnit zavedené, vyzkoušené a dobré věci. To je cesta do pekel. Když kapela mění styl, tak nikdo neví, koho oslovuje, neví, jestli je to ještě rock. Hodně česká specialita, že hodně kapel měnilo styl a hodně muzikantů zakládalo jiné kapely s jiným stylem, nám hrozně pomohla. My jsme kapela, která drží svůj styl a já s těmi kluky od Stounů a Purplů hrál, takže vím, o co jde. Lidi prostě chtějí to, o čem ví, o čem to bude a co od toho mohou očekávat. Takové ty kecy, že kapela má hrát moderněji a jinak, jsou úplně nesmyslné. I pokusy Metallicy, nebo dokonce Stounů vydat něco odlišného, vedlo k tomu, že se všechny kapely vracely zpátky ke svým původním stylům. Katapult nikdy neexperimentoval. A nebude!

V minulosti se také občas psávalo, že jste svým jednoduchým rockem rozdělili národ. Co si o tom myslíte?

Vím, o čem mluvíte. Kdysi vyšel takový obrovský článek, že Katapult rozdělil národ a písničky na tři akordy dobyly celé  tehdejší Československo. Pro nás to byl obrovský kompliment. Obrovský. Jen lidi, kteří nám nepřáli, to chtěli využít a nakonec i zneužili proti nám. Já se tomu dneska strašně směju. Každý kritik, i ten, co nám nepřeje, přece dobře ví, že blues není jednoduchá muzika. Černá bluesová muzika se hraje na tři akordy na dvanáctitaktové schéma. To není o tom, že to jsou jen tři jednoduché akordy. To je o tom, že ta muzika jde zahrát krásným výrazem. Hudba je postavená na notách. Když sem nyní v roce 2012 přijede americký bluesman, tak sice uslyšíte dvě hodiny jenom tři akordy a dvanáctitaktové schéma, ale současně vás ten muzikant udolá tím svým pocitem a náladou. Takže se tomu jen směju a mí nepřátelé dost dobře vědí, že se mýlí.

Před třemi lety opustili kapelu vaši dva její členové. Neuvažoval jste o konci Katapultu?

V první chvíli jsem byl přesvědčený, že Katapult skončil. Jak jsem rány osudu schopný převracet ve svůj prospěch, tak jsem s tím byl i smířen. Skoro s úsměvem na rtech jsem to bral tak, že teď ve svých 62 letech půjdu na sólovou dráhu, což bude světový rekord. Žádný muzikant, ani zpěvák, nezahajoval svoji sólovou kariéru ve dvaašedesáti. Bral jsem to takhle drsně. Jenže opět ten osud zasáhnul. Dostával jsem stovky, tisíce e-mailů, minimálně osm set jich mám stále schovaných a čtu si v nich, když mi je těžko. V nich je jako červená nit věta: Oldo, nevzdávej to, musíš pokračovat dál. Oldo, Katapult musí hrát. To byla pro mě injekce i inspirace. Nakonec mi bylo jasné, že se na to nemůžu vykašlat. Zrodil se tak „nový“ Katapult. Že lidi chtějí Katapult, je přece hrozné štěstí. To je přece strašně silný motiv. (vážně) Není krásné, že můžu začínat znovu? Komu se to poštěstí?

Zní to hodně černě.

Však je to taky takový černý Čtvrtníčkův humor. Lidi si prostě mysleli, že navážu na Katapult a všechno půjde samo. To není vůbec pravda. Vzal jsem na jeviště dva úplně nové lidi. Ti jen navazují na Dědka, Tolju. Jsou úplně jiní. Katapult s Dědkem a Toljou byli jedna éra. Teď je tu éra nová. Musí to tak být. Není možné něco nahrazovat. Všechno na světě musí být ještě lepší. Pokud to tak není, jako u nás v Čechách, tak jsme logicky v krizi. Proto já upřímně vzhlížím k tomu, že ve svých požehnaných letech mám před sebou velikou budoucnost. To je neskutečné! (smích) To mě hrozně těší!

To jste mi odpověděl na další otázku. Katapult žije a podle toho, že letos máte vydat koncertní DVD, hudební důchod neplánujete.

Znovu musím připomenout americké rockery nebo Stouny. Takové ty komunistické řeči, jakože muzikant věší kytaru na hřebík stejně jako fotbalista věší kopačky na hřebík, to už se přece nenosí. To už není dávno pravda. Dědek prohlásil - my budeme hrát až do penálu. Taky to splnil. Doslova byl na jevišti až do rakve. Američtí bluesmani dělají to samé. ROCKER JEDNODUŠE KONČÍ S HRANÍM AŽ V RAKVI. (důrazně)

Vraťme se ke koncertům u nás na Vysočině. Na co se fanoušci mohou těšit?

Prostě se k vám na konci února vřítíme a zanecháme spoušť a nepořádek. (smích) Teď vážně - velký koncert je připraven na 23. února do legendárního sálu polenského zámku, kde už hráli všichni a my sami asi počtvrté. Řekl bych, že jedeme zničit Polnou na naší long (prodloužené) koncertní verzi. A vystoupení ve Žďáře? Když jsme loni v kavárně U tety Hany provokativně hráli koncertíček pro 70 „kavárenských  povalečů“, řekli jsme si, že si to někdy zopakujeme. A je to tu. Budeme ve Žďáře v pátek 24. února. Loni jsme hráli a promítali také filmovou Casablancu. Máme stejnojmennou písničku. Zjistili jsme, že to má úžasnou atmosféru, že je neuvěřitelná věc, když ta „banda“ málem stojí na stolech. Ty rozjásané ksichty co zpívají s vámi, hulákají a jsou šťastní jsou super.  My si to chceme zopakovat, už jen kvůli tomu, zda se to vůbec zopakovat dá. Vezeme k vám komplet staré i nové hity z nové desky Radosti života. Zahrajeme nový velkoflák Made in rock ‘n‘ roll. Prostě všechno, co lidi od nás mají rádi. Katapult nežije jen ze starých fláků, ale hraje i současné nové kusy. To je na tom to úžasné. 

--------------------------------------------------------

 

Hit medailonek Oldřicha Říhy

Oldřich Říha (18. 5. 1948, Praha) je frontmanem české rockové skupiny Katapult. Dětství prožil Oldřich Říha v Praze v Mozartově ulici a v ulici Na Cihlářce, kde žil u babičky. Tehdy jeho největší zálibou byla četba dobrodružné literatury. Když byl jeho otec převelen z Prahy do Plzně, začal se Oldřich Říha na plzeňské základní škole věnovat sportu a to do té doby, dokud ho úplně nepohltil rock'n'roll, který u něj zvítězil nad vším ostatním. V současné době bydlí v Chrášťanech u Prahy.

Hudební kariéru začínal v kapelách Memphis, Black Stars, Sinners, poté působil ve skupině Františka Ringo Čecha, ve skupině Mahagon, která se v roce 1975 přejmenovala na Katapult (Jiří "Dědek" Šindelář, Anatoli Kohout).

Je znám také pod přezdívkami Olda, železnej Olda, ocelovej Olda. Mezi jeho nejslavnější skladby patří například Půlnoční závodní dráha, Blues, Já nesnídám sám, Hlupák váhá, Vojín XY, Až, Katapult.

Skupina Katapult vznikla v roce 1975. Po celou svou více než třicetiletou kariéru neopustila jednoduchý rockový styl, který jí přinesl mnoho příznivců i kritiků. Má za sebou víc než sedm tisíc koncertů, získala sedm zlatých desek a jednu platinovou a dva Zlaté slavíky.