Pravý muzikant nikdy nezestárne

Autor: 
fanynka
Datum: 
Čtvrtek, 1 Listopad, 2001
Zdroj: 
e-mail od fanynky

Vždycky jsem tak nějak záviděla svým rodičům ty zábavy a koncerty, na které chodili. V dnešní době to už vůbec není takové, jako tehdy. Ta hudba, co se dnes hraje, nemá hezký rytmus, pořádný text a interpreti jsou „hezouni“, jejichž hlas tvoří počítač. Kam jsme se to dostali?

Když jsem uviděla plakát skupiny Katapult, zajásala jsem. Spolužačky na mě tupě zíraly a divily se, co že to vlastně je, ten Katapult. Nemělo cenu jim to vysvětlovat. Je zajímal stejně jen ten zpěvák s krásnýma očima.

Moc jsem se na ten koncert těšila. Konečně pořádná muzika, pořádnej odvaz. Nemohla jsem jít s nikým jiným, než s mamkou. To ona je poslouchala v mém věku. A její vášeň se postupem času přenesla i na mě.

Při předkapele jsem se slušně bavila. Ale pořád jsem se nemohla dočkat okamžiku, kdy na pódium vystoupí ONI. Dočkala jsem se. Zničehonic tam stáli. Samozřejmě jsme ihned vystartovali pod pódium, abychom zabrali dobrá místa. A povedlo se. Stáli jsme hned v první řadě, Katapultům „na ráně“. Rozjeli to. Jejich „starý pecky“ zabírali i teď, po tolika letech. A oni, ač už ne mladíci dokázali, že jejich hlasy, mysl a srdce jsou stále mladá. Publikum jásalo. Atmosféra byla úžasná. Všichni jsme zpívali. A já, člověk, který je ještě mladší, než skupina sama, jsem si vykřičela hlas.

Nemá cenu říkat, kdo z nich byl nejlepší. Všichni tři byli skvělí. Ani jeden z nich nemohl být ten nej, protože všichni tvoří jeden celek. A ten celek, skupina KATAPULT je NEJ! Je NEJ díky své vnitřní síle, kterou získává z radosti z hraní. A tak to má být! Katapulti, díky za úžasný zážitek. Ten z mého srdce už nikdy nikdo nesmaže!