O nestárnoucí legendě jménem KATAPULT

Rozhovor s hudebníkem, zpěvákem a textařem Oldřichem Říhou

Je to jako v kterémkoliv kumštu, o muzice těchto žánrů to platí obzvlášť - jsou hudební skupiny, jejichž hvězda rychle vzplane a záhy vyhasne, jiné, jež se slušného úspěchu dočkají až po letech tvrdé práce a posléze i kapely s rychlým a kolmým startem až do velké, velmi velké výšky, v níž se dokáží udržet dlouhá léta - a v daném případě dokonce čtvrt století. Jenže takové se zpravidla dají spočítat na prstech jedné ruky - a jednou z nich je právě tato skupina, která v posledním roce tohoto století a milénia oslavuje narozeniny již dvacáté páté, má za sebou několik elpíček - menší počet plyne i z okolností, o nichž ještě bude řeč - zato absolvovala na čtyři tisíce vystoupení při desetitisícových návštěvách, zahrála si v roli zvláštních hostů s takovými světovými kapelami, jako jsou například Deep Purple, Status Quo, Slade, Sweet a dalšími. A mezi pravidelnými posluchači jsou lidé, kteří na koncerty chodili jako puberťáci a pokračují v tom jako ctihodní pánové a dámy, někdy i v doprovodu svých dospívajících či již dávno dospělých dětí. Takže dnes hovoří Avízo s uměleckým vedoucím, skladatelem, textařem, manažerem a především vynikajícím kytaristou a zpěvákem Oldřichem Říhou, který ono zmíněné čtvrstoletí stojí v čele nestárnoucí hudební legendy jménem KATAPULT.

Pane Řího, skupina vznikla v roce 1975, tedy před čtvrtstoletím, a v zápětí vydala svoji první desku, jejíž název si teď nedokážu vybavit - ale pamatuji se, že to byla určitá bomba. Ten raketový start, to nemohla být jen otázka štěstí či okamžité nálady obecenstva, protože v té době již existovalo dost skupin hrajících rokenrol...

Ten první singl obsahoval dvě skladby s názvy Lesní manekýn a Půlnoční závodní dráha a opravdu se stal hitem v prodejnách gramofonových desek. Pokud jde o ten raketový start, trochu bych to zkorigoval, protože my, to jest teď už pětadvacet let stálá dvojice Jirka Šindelář zvaný Dědek a já - plus bubeníci, kterých se několik málo vystřídalo - jsme už asi deset nebo jedenáct let měli dobré, pevné a hlavně verné posluchačské zázemí, protože jsme hráli v několika plzeňských či západočeských kapelách, takže se o nás vedělo - mimochodem, já sám jsem již v deváté třídě základní školy vedl školní kapelu, samozřejme rokenrolovou. Takže když jsme se dali s Dědkem Šindelářem dohromady a vytvořili dvojici či trojici pod jménem KATAPULT, už jsme měli nejen popularitu, ale především ono pevné zázemí fandů a fanynek, což je pro každou nově vzniklou kapelu obrovská výhoda. Takže jsme hned měli spoustu nabídek, hráli jsme na koncertech, tancovačkách, v rozhlase, v televizi, začali jsme natáčet...

A dokonce jste hned dvakrát dostali prestižního Zlatého slavíka. Ale to už jste ztratili přízen tehdejších mocných...

Teď jste dal dohromady dvě otázky, byt v logické i časové návaznosti. Já začnu od konce: Nevím, zda jsme ztratili přízen tehdejších mocných, protože si nejsem jist, zda jsme ji vůbec kdy meli - nikdy jsme se nestarali o to, co říká oficiální kritika, žili jsme, jak se tehdy říkalo, řádným životem pracujících občanu, platili jsme daňe, nezapojili se do žádné špionážní sítě a nekuli pikle vůči pracujícímu lidu. Ale byli jsme na tehdejší vkus až moc oblíbení, mohli jsme ovlivňovat desítky, ba stovky tisíc mladých lidí, což se jevilo jako potencionálně nebezpečné, zvláště, kdy jsme na rozdíl od mnoha jiných umělců nechtěli se skupinou jezdit do tehdejšího Sovetského svazu. A já jsem jednoznačně odmítl koncertovat v Milovicích vojákům, kteří nám poskytli onu bratrskou internacionální pomoc. Taková sveřepost byla viděna nerada, takže přišel neoficiální zákaz...

V jakém směru neoficiální?

V tom, že jsme nebyli voláni před žádnou komisi, nedostali jsme žádný úřední papír - to by i tehdy šlo sice těžko, ale přece jen právně napadnout a byl by kolem toho větší rozruch. Na počátku byl jenom telefon od tehdejšího nevyššího kulturníka z ústředí tehdejší vládnoucí strany, takže se před námi zavřelo mnoho dříve dokořán otevřených dveří. Nesměli jsme natáčet, vystupovat v rozhlase a v televizi, nesměli jsme mluvit s medii či naopak, média nesměla mluvit s námi. Mohli jsme si občas zahrát někde v menším měste, žádné monstrózní akce a dlouho veřejně ohlašované koncerty.

Ale v té době jste dostali onoho Zlatého slavíka...

Přesně tak. Víte, já se Zlatým či Českým slavíkum moc neklaním, v oné době to byla jaksi státní anketa a dnes mi to připadá skoro stejné, ale tehdy vzhledem k situaci to byl jakýsi balzám na duši. My jsme prvního slavíka dostali za rok 1979, cena se udělovala v únoru následujícího roku v pražském Obecním domě a my jsme jako vítězná skupina měli právo na exkluzivní koncert, a tak se také stalo - neúředně zakázaná skupina si za jásotu posluchačů odehrála svoji vítěznou exhibici v centru hlavního města. A protože oni kulturníci dokázali být občas i předvídaví a napadlo je, že bychom mohli vyhrát i příští ročník, tak ten příští ročník pro jistotu přeložili do Bratislavy. A my jsme opět vyhráli a koncertovali tam - trochu nám možná i ty zákazy posílily popularitu a desetitisíce čtenářských hlasů, to přece jen nejde zmanipulovat a naše prvenství bylo přesvědčivé. Inu, byl to paradox, spíše jeden z paradoxu oné doby, kdy se nejen v kultuře občas prosadila blbost vysokého stupně.

A pak vám zase bylo povoleno hrát...

To není přesný termín, protože ono nám vlastně nic, jak už jsem řekl, oficiálně zakázáno nebylo. Bylo nám umožněno opět natáčet desky, hrát v rozhlase a v televizi, byli jsme opět vítáni i místními orgány na velkých koncertech. A opět, jako pár let předtím, stačil jeden telefon - jak jsme se dozvědeli, zase z onoho velkého domu na jednom pražském nábreží. A opět bez našeho přičinění, nikdy jsme třeba do onoho legendárního domu nevkročili s ňejakou pokornou suplikou, ač nám to mnozí radili.

A po listopadu před deseti lety?

Tehdy jsme si řekli, že si nejdříve trochu odpočineme a budeme se více věnovat rodinám a jiné práci. Jenže znáte to - muzika a hlavně rokenrol, to je něco v krvi, co se nedá eliminovat. Jednou, vlastně hned v devadesátém roce, jsem zavolal do Plzně Jirkovi Šindelářovi a řekl - Dědku, je to nuda, pojďme si zase zahrát, a on na to - no, že ses konečně ozval, už jsem ti to chtěl navrhnout sám... Původně jsme si mysleli, že to bude jen taková relaxace. Jenže nás to hned doslova vtáhlo, opět se naplnily sály, hrnuly se nabídky... Takže, pokud vás zajímá nás současný stav a program, jsme tři hudebníci, najímáme si šest techniků, což s nástroji a aparaturou obnáší čtyři auta, já mám tuto kancelář, což je jakési manažerské centrum, kde s manželkou zařizujeme vše potřebné, dohodli jsme se na šesti až sedmi koncertech za měsíc - požadavků je dvojnásobek, ale jednak nechceme pracovat dvacet hodin denně, jednak musíme brát jistý ohled na nejmladšího člena bubeníka Michala Šindeláře, což je Dědkuv syn. Ten chlapec je obrovský talent, už od šesti let hraje na bicí a s námi trvale koncertuje od čtrnácti let a je skvělý. Jenže zatím studuje na gymnáziu a až za rok a půl odmaturuje, pak se uvidí, jak s ním dál. Vy říkáte, že v takovém věku je rarita hrát s významnou skupinou - pár dalších příkladu by se našlo i ve světe, ale určitá zvláštnost to je. Rozhodující ale není věk, jen talent a pracovitost.

Dočasné omezení mohlo přispět k vaší popularitě, ale nemohlo zase až tak ovlivnit kvalitu muziky a trvalou oblibu. V čem vy osobně vidíte hlavní příčinu úspěšné dráhy?

Ve věrnosti jednomu hudebnímu proudu, jímž je rokenrol. Kdysi, když byl svět a hlavně Evropa rozděleny pomyslnou a místy skutečnou zdí, tak i mnozí seriózní muzikologové považovali tuto hudbu za módní jev, který časem zanikne. A vidíte - od klasického rokenrolu byly odvozeny různé další směry, kde lze spíše mluvit o módnosti či dočasnosti - ale ten původní rokenrol, který poslouchá a při nemž tancuje prakticky již třetí generace, je trvalý, protože vyjadřuje optimismus, radost, je rytmický, melodický i zpěvný a odráží všední život. Proto také v naší skupině dbáme i na texty, tak, aby opravdu odrážely životní realitu a postoje - a protože životní príběhy bývají vesměs jednoduché a je zbytečné je dále komplikovat, tak i příběhy vyprávěné rokenrolem jsou srozumitelné, být třeba i jednoduché v textovém i hudebním vyznění

Lze to chápat tak, že záměrně vzdorujete módnosti a že hrajete to, co se líbí predevším vám?

To je trochu záludná otázka, ale budiž. KATAPULT tradičně a jednoznačně hraje to, co se líbí jemu, což samozřejmě není žádné pohrdání posluchači. Asi volíme správnou cestu, protože se naše produkce třeba nelíbí všem, ale jsou s ní spokojeni naši posluchači a fandové, jichž je mnoho a v nichž je také naše bohatství, minulost, současnost a doufejme i budoucnost. Vy jste se také seznámil s naším zatím posledním cédéčkem "Konec srandy" - písně z tohoto disku budou provázet náš jubilejní rok - a pochválil jste texty. Ano, dbáme na texty, něco skládám já, něco externí spolupracovníci, ale opět opakuji, pečlivě si vybíráme příběhy, které textově i hudebně ztvárňujeme - já sám, pokud nevidím hotový text, nenapíši ani notu, protože teprve text mi dává inspiraci. Nekteří hudebníci a skladatelé postupují přesně opačně, to už je věc individuálního pojetí. A když mluvíme o jubilejním roku - neřripravujeme nějaké bouřlivé oslavy, spíše to bude víc práce. Chceme nahrát jakýsi katalog našich prvních písniček, připravujeme "live" neboli živou desku ze současné produkce, chystáme se nějaké videokazety a dále koncertovat. A samozřejmě, opět to musím zdůraznit - budeme hrát ten krásný rokenrol v klasickém pojetí a v pevné víře, že je to muzika pro další generace, že se tedy na našich koncertech opět budou scházet mladí lidé, jejich rodiče a občas i dědové a babičky. Protože to někdejší dělení, že na bigbeat chodí mládež a starší se radují při dechovce, už dávno není pravda.

Mnoho úspěchu do další pětadvacítky popřál JAN