O legendě jménem Katapult

Autor: 
Jan Kaštánek
Datum: 
Sobota, 10 Květen, 2003
Zdroj: 
Kavárna pohoda (www.starpro.cz)

O čtyřech životech Oldy ŘÍHY
a hlavně
O ŽIVOTNÍCH PRÍBĚZÍCH VYPRÁVĚNÝCH ROKENROLEM

Ta hudba vznikla v Americe v polovině minulého století a začala se šířit na tehdejší komunikační prostředky rychlostí téměř kosmickou. Dorazila i k nám, lehce překlenula pomyslnou železnou oponu a setkala se s jásotem mladých lidí a přezíravým, ba spíše podezíravým prehlížením oficiální kritiky. Nicméně, nejenže se začal tancovat „úpadkový” tanec doprovázený pro někoho nepřijatelnou, pro jiného nádhernou muzikou s charakteristickým rytmem a melodičností, ale vznikaly české hudební skupiny produkující tento žánr. Tedy hudební styl, při němž tančili naši dědové a báby, stejně jako rodiče, a jako tancují naši vnukové a vnučky. Kapely vznikaly a zanikaly, některé vyletěly jako rakety kolmo vzhůru – a setrvaly v oněch výšinách. Není jich mnoho, ale jednou z nich je nestárnoucí legenda jménem KATAPULT. Její první singl se skladbami Lesní manekýn a Půlnoční závodní dráha se staly doslova bombou a otevřely cestu, která ovšem nebyla vždy bez uměle nastavených překážek. O tomhle všem si povídáme s OLDOU ŘÍHOU, vůdčí osobností této skupiny. Mimochodem, tento muž oslaví v letošním roce ctyřicet let působení na jevišti s kytarou – a oslaví to způsobem pro něho typickým: V témže plzeňském divadélku, kde začínali, samozřejmě již rekonstruovaném, přesně v onen den, si postaví několik kytar – španělek, dá si tam vodu k pití a trošku whisky pro osvěžení – a bude hrát a zpívat plné tři hodiny. Jste první novinář, který o tomhle projektu ví, dodal. A když jsme u tohoto jubilea – kapela žije v intenzivních přípravách na rok 2005, kdy oslaví svoji třicítku, a také na rok následující. Protože tohle jsou velmi inspirující a možná i varovná slova jejich někdejšího populárního šlágru: „Až se bude psát rok dva tisíce šest, až se všichni přestěhujem do obrovských měst…A co děti? Mají si kde hrát?”

Pane Oldřichu Řího, předpokládám, že jste stále ve stejné sestavě, žádná ženská...

Ve stejné sestavě a stejně jako dříve se řídíme železnými zákony naší skupiny, které jsme si stanovili a jsme jimi vázáni. Takže stále kromě mne hraje Jirka Šindelář zvaný Dědek a jeho syn Michal, z nehož vyrostl téměř fantastický bubeník. Hrajeme ten starej, dobrej rokenrol, na který, jak jste poznamenal, tancuje už tretí generace a snad si tuto hudbu oblíbí i další. Jedním z takových zákonů je, že v kapele není a asi nikdy nebude žádná žena – jedinou vyjímku tvořila Ludmila Podubecká, která s námi krátce zpívala v roce našeho zrození a ukázku jejího vystupování jsme zařadili do série HIT- alb, vydaných k našim pětadvacátým narozeninám. Dalším zákonem je, že hrajeme to, co se líbí nám – a protože počet našich příznivců je vysoký od samého počátku a neklesá, ba naopak, tak snad máme dobrý vkus. Ale také platí, že velký význam přikládáme textům – já osobně jim říkávám životní příběhy lidí. A ty příběhy jsou rámovány dobrou muzikou. Já sám nezačnu skládat, dokud nemám text – a ten text, lépe řečeno příběh, musí odpovídat i naší vlastní osobitosti, zvyklostem, slovníků, který používáme… Naštestí tohle umí náš dvorní textař Láďa Vostárek, někdy vypomohou jiní, třeba můj starý kámoš básník Franta Gellner…

Když jsme u životních příběhů, vy říkáte sám o sobě, že máte tři až čtyři životy… To jste takový superman?

To asi ne, ale opravdu mohu mluvit o čtyrech životech. První - jsem hudebník. Ale zpravidla až odpoledne, protože od rána do patnácti hodin žiji životem druhým – tedy manažera a človeka, který se stará o program, technické zázemí a vše, co souvisí s provozem kapely – vždyť máme každý měsíc sedm až osm koncertů. Víc se opravdu nedá stihnout, i když zájem je nejméně dvojnásobný. Třetí je život rodinný, neboť mám dvě děti a hodnou ženu, který nám tvoří perfektní nejen rodinné, ale také pracovní zázemí, někdy si říkám, že moje manželka je ta nejvýkonnější a nejlevnější pracovní síla, jakou bych těžko někde sehnal. A život čtvrtý – sportuji. Plavu, hraji nohejbal, tenis – prostě sportuji proto, že mně to baví, ale také z důvodu ryze pragmatických, protože si musím udržet co nejlepší fyzickou a psychickou kondici proto, abych stihnul všechno ostatní, tj. predevším hudbu.

Vraťme se do minulosti ne tak zcela dávné. KATAPULT získal dvakrát Zlatého slavíka – a byly s tím spojeny nějaké problémy…

Abych to řekl stručne: Nebyli jsme nikdy oficiálne zakázáni a pak zase povoleni, jak se někdy traduje. Prostě se před námi najednou začínaly uzavírat dveře dříve otevřené, nikdo nám nic nevysvětlil, jen občas jsme zaslechli nějaké šeptnutí do ucha. Mohli jsme občas vyjet do nějakého menšího města, to bylo vše, nesměli jsme mluvit s médii a hlavně média s námi. A pak jsme vyhráli Zlatého slavíka – víte, já nepovažuji podobné soutěže a žebríčky za pupek hudebního světa, ale potěšilo nás to. Jenže jako skupina nežádoucí, ale vítězná jme měli právo uspořádat lukrativní koncert, a tak se také stalo. A hned byla obava, že můžeme vyhrát i příští ročník, tak soutež pro jistotu přemístili do Bratislavy, my jsme znovu vyhráli a koncertovali tam.

Ale proč to? Byli jste podezčelí z podvracení republiky?

To snad ani ne. My jsme, rečeno tehdejší dobovou terminologií, žili řádným životem pracujících občanů. Jenže jsme svoji hudbou mohli ovlivňoval desetitisíce a možná statisíce mladých lidí, což tehdy bylo důvodem k bdělosti a ostražitosti. Navíc jsme odmítli nabídku na koncertování v tehdejším SSSR - prostě se nám tam nechtělo. A rezolutně jsem odmítl hrát pro sovětskou posádku dočasně umístěnou v Milovicích, protože jsem nepochopil onu bratrskou internacionální pomoc. Navíc v jisté velké budově na pražském nábreží úřadoval tehdejší nejvyšší dráb přes kulturu, který údajně byl permanentně v lihu, což bylo v pořádku, ale občas se probral a začal úřadovat, což bylo naopak zlé. Ale pak najednou se opět dveře sálu otevřely, chodily pozvánky a funkcionáři se jen usmívali a občas nám zase někdo něco šeptl do ucha… A potom, po listopadu roku 1989, jsme si řekli – dáme si chvíli pauzu, budeme se chvíli víc věnovat rodinám… Jenže, když má člověk muziku v krvi, tak se s tím nedá dělat nic. Zavolal jsem Dědkovi a povídám - že bychom si zase zahráli? A on – už jsem se divil, že nevoláš, chtěl jsem ti brnknout sám… A začali jsme znovu hrát a už nám to zůstalo. Hrajeme dál a dál.

A snad ješte dlouho budete. Ale jaké to vlastně je – být slavným člověkem? Když přijdete do hospody na pivo, asi na vás každý kouká…

Já opravdu rád zajdu na pivo do obyčejné hospůdky – tam, do které chodím, už nejsem žádná atrakce. Ale jinak je to někdy težké – když vstoupíte na jeviště s kytarou v ruce a lidé vám tleskají, máte samozřejmě dobrý pocit. Ale také potřebujete určité soukromí, byly doby, kdy jsem si přál být na chvíli neviditelný, zašíval jsem se někam do rohu, zkrátka, říkal jsem si, já jdu na pivo jako anonymní člověk, tak proč … Ale na druhé straně, když nám do soukromí vcházejí predevším lidé, pro které hrajeme, kteří nás vesměs mají rádi, tak je to zase pocit hezký.

Ale nejde jen o hraní. Vy prý si sám řídíte náklaďák s aparaturou, když jedete koncertovat. Což je u populárního umělce nezvyklé. A jak mezi sebou komunikujete - vy Pražák, další dva odjinud…

Pro tuhle činnosti je dobré mít všechno pod kontrolou, takže máme stálé spolupracovníky. Náklaďák se základní aparaturou si opravdu řídím sám, také nakládám a vykládám, to už je takový zvyk A pokud jde o komunikaci – Dědek, jak sám říká, bydlí v lese u Rokycan, tam to mám po dálnici půlhodinu. A Michal sídlí v těch končinách také. A navíc – já jsem vyznavač internetu, takže komunikuji jednoduše tím, že klikám a píšu. A také mám fax a mobil. Ale jsme už parta natolik sehraná – tím myslím nejen muzikálně – že si v podstatě nemusíme až tak moc vysvětlovat.

Za rozhovor poděkoval a ke zmíněnému jubileu popřál JAN KAŠTÁNEK