Katapult v Pardubicích 2002

Autor: 
Lenka Klicperová
Datum: 
Pátek, 17 Květen, 2002
Zdroj: 
MF Dnes východočeské vydání

Pardubice - Legendární Katapult se v úterý představil pardubickému publiku v Kulturním domě Dubína. I po osmadvaceti letech skupina navzdory kritikům vydává desky a plní sály. Jejich písně a slogany jako například ten o donesených židlích, už vešly téměř do dějin. Na začátku osmdesátých let kapela vydala desku nazvanou 2006. Ten letopočet už dnes není zase tak vzdálená budoucnost. „Když ta písnička vznikala, tak se nám takový letopočet zdál jako kosmická vzdálenost. Bylo to tak v nedohlednu, že nám to přišlo jako čistá fabulace. Nás tenhle letopočet vůbec nezajímal, brali jsme to s humorem a zpívali jsme o něčem, co jsme si vůbec nedovedli představit. Pak nám to na přelomu tisíciletí došlo, trošku jsme znejisteli. Byl to šílenej přelom nejen pro lidi kolem, ale i pro Katapult. A teď se píše rok 2002, Katapultu je 28 let a začíná to být takový dost šílený.

V jakém smyslu?

Jak to všechno strašne rychle uteklo. Když srovnáte atmosféru na koncertech v době před revolucí a nyní, jaký je to rozdíl? Dalo by se říct, že do roku 1989 chodili lidi na bigbít zapomenout, odreagovat se od tlaku. Češi se dokázali odreágovávat různé, někteří třeba chalupařili nebo se jinak separovali před státní mocí. Prišli, aby dvě nebo dvě a půl hodiny nevěděli, že venku zuří komunismus. Teď zase venku zuří kapitalismus. Chvíli mi připadalo, že se lidi chodí pouze bavit, tak jak to má být. Poslední dobou ale mám pocit, že se chodí zase tak nějak odreagovat. Tenhle způsob našeho kapitalismu se mi nějak nezdá, mám výhrady vůči tomu, jak to tu politické strany vědou. Máme tu státní kapitalismus, a to už říkal kdysi Masaryk, že je ta nejhorší verze, je stejný jako socialismus. Stát pořád něco nařizuje, řídí, radí, státní představitelé si myslí, že jsou nějací chytráci, kteří nás můžou vodit za ručičky, a to se mi nelíbí. Když to dělají levicové strany, tak bych to ješte pochopil, ale když to dělá i pravice, tak to už je hodně morbidní.

Před rokem 1989 jste byli často komunistickou mocí perzekvováni, přineslo to jen negativa nebo to přineslo kapele i neco kladného?

Bude to znít asi absurdně a čtenáři tomu možná nebudou věřit, ale přineslo. Komunisti, jak tak na nás šli, tak si mysleli, že nás zničí, ale spíš nás zocelili. Vyburcovali v nás takovou chuť přežít. Ne že bychom chtěli něco dokazovat jim, my jsme jimi opovrhovali, ale ukázali nám, že když je nejhůř, není třeba ztrácet naději, ale naopak je třeba zvýšit aktivitu. Šlo o to, že my jsme ten svůj milovaný rockenroll hráli od mládí a nějaké zákazy a perzekuce nás nemohly rozvrátit. Tenkrát jsem to komentoval, že by nám museli opravdu uřezat ruce a vytrhat jazyky, protože jinak my hrát nepřestaneme, kdyby se postavili třeba na hlavu. Komunisti jsou dnes historicky znemožnení a Katapult tady je, což je obrovskej úspěch. Spíš me tíží, že lezou z der. To je pro me nepředstavitelné. Způsobili v padesátých letech lidem tolik příkoří, proti tomu je to, co udělali Katapultu, nic. K mýmu údivu jsou tady, koukají na mě z parlamentu a to si já nedovedu vysvětlit. To je jako kdyby na mě z parlamentu koukal Goebbles, nebo nějaký takový představitel stejné strany.

Jak se za léta hraní změnilo vaše publikum?

Zestárlo s námi. Ale chodí v podstatě tři generace lidí. Muže přijít padesátiletá matka, vezme dceru, která je schopná vzít s sebou div ne svoje dítě. A tak to je, zvlášt když hrajeme na různých festivalech v létě, tam se to nejvíc projeví. Pak je hezký vidět, jak ty tři generace zpívají třeba Hlupák váhá nebo Já nesnídám sám a berou ty písničky za své. Dřív bylo publikum jednodušší. Chodili nadšenci, co měli rádi Katapult a k tomu snobové, kteří šli na Zlatýho slavíka. Stalo se nám třeba, že sál byl vyprodaný jenom snobama, protože si to fabrika koupila a naši fanoušci zůstali venku. To se nám moc nelíbilo.

Poslední novinkové album Konec srandy vám vyšlo před třemi lety. Kdy počítáte, že vyjde další deska?

Jsme kapela podobného typu jako třeba Rolling Stones, která necítí potřebu každý rok vydávat desku. Teď to vypadá, že bychom asi někdy na začátku roku 2003 vydali další novinkové album, měli bychom ho začít připravovat. Lidi si myslí, že budeme chrlit písničky jako na bežícím páse. Četl jsem jedno interview s Bolkem Polívkou a ten říkal, že co už udělal, to stačí. Už jsme toho taky udělali tolik, že to stačí.(smích) Ale zase když lidi novou desku chtějí, tak jim jí dáme.

Kdo bude písně na nové desce textovat?

S texty je právě ta potíž. Byli jsme zvyklí mít jednoho kamaráda, který píše příběhy, já nemám rád slovo texty. Texty zpívá Karel Gott, kterému někdo napíše hudbu, někdo text a on to jenom odzpívá. To my nejsme, potřebujeme nekoho, kdo nás zná a napíše nějaké příbehy, které se staly nebo stanou. Všechny písničky jsou příběhy. Takový kmenový kamarád, který by s náma jezdil a psal pro nás, ten nám trochu chybí. Ladislav Vostárek napsal špičkové písně, to je rocková poezie, i když si to kritika nemyslí, ale my na ni kašleme. Ať kritika dělá co chce písničky jako Až, to je poezie a o tom rozhodně čas a ne nějaký kritik. Pavel Půta napsal také pěkný veci, neco Pavel Vrba, na poslední desce jsme psali texty asi čtyři, já také něco. Pokud nebudeme mít příběhy, jaké bych si představoval, tak deska prostě nebude. Muziku dělám na slova, bez toho mě nic nenapadá. Máme nějakého talenta v Brně, snad to někam dotáhne, zatím moc nechce být jmenován.

Jste dost často terčem pro kritiky, jaký k nim máte vztah?

Písnicky, které zlidověly, nám přináší určitý pocit satisfakce, to je logické. Katapult tu je 28 let, lidi znají písničky. Ale jinak vztah Katapult a kritici nestojí ani za zmíňku. Napíšou něco, co stejne neplatí. Zkusil bych to připodobnit k Vievegovi. Naposledy napsal knihu, kterou kritici začali okamžitě napadat. Když je někdo úspešný, dostane hned přes prsty. V časopise Týden byl krásný sloupek o tom, že intelektuální kritika si neuvědomuje jednu důležitou věc. Vieveg si píše co chce, svobodně a je úspešný. A to je podobná situace jako s Katapultem. My si hrajeme, co chceme, svobodně, líbí se to a jestli si někdo myslí, že je to blbý, tak je to jeho věc. úspešnost kapely se dá měřit jenom dvěma způsoby - prodej desek a lidí na koncertech. Jiné meřítko neznám, všechno ostatní je dojmologie.

Prý se chystáte i na muzikál, nebo to byla jenom legrace?

V poslední době udělal Olympic muzikál o sobě, což mě hrozně pobavilo, a tak jsme začali říkat, že uděláme taky nějaký muzikál. Když to dělá Olympic, tak musí Katapult taky. To je takové věcné špičkování Katapult - Olympic. Já jsem totiž zjistil, že Petr Janda bere všechno strašně vážně. A když tohle zjistíte, tak si pak o to víc děláte legraci, o to víc to svádí ke špickování. Lidi se mě ptají, proč nemám rád Olympic, ale já proti nim nic nemám. Jen mě to jejich chování svádí k tomu, abych si z nich neustále dělal legraci. Když pak vidím kyselý ksicht Petra Jandy, tak mám z toho hroznou radost. Hned jsem si z toho udělali legraci, že uděláme takový nějaký sebeironický muzikál, úplně nesmyslný. Ale když bych na to měl odpovídat vážně, tak si nedovedu představit, že bychom dělali muzikál sami o sobě.

Kde je počátek tohohle vašeho zvláštního vztahu k Olympicu?

Začalo to už kdysi dávno, možná v roce 1980. Přijeli jsme do Ostravy do hotelu a šli jsme večer po hraní do baru, kde seděl Janda s kapelou. My jsme chtěli jít balit ženský, bavit se a užít si večer a Janda nám začal vykládat nějaký vážný pŘíhody, jak pracujou. Furt nám něco vyprávěl a nás začalo otravovat, že s ním nebyla žádná sranda.

Co považujete za největší úspěch v kariéře Katapultu?

Je jich spousta, které na sebe navazují. Ale největší úspěch je, že mi lidi umožňují hrát, lidi na to chodí a já se tím mužu živit.