Katapult styl měnit nemusí

Autor: 
Miloš Skalka
Datum: 
Středa, 24 Březen, 2004
Zdroj: 
Večerník Praha

Kytarista, zpěvák a skladatel Olda Říha o své domovské kapele, její dlouhověkosti, životu rockovém i manželském

Rocková skupina Katapult oslaví príští rok třicet let existence. O přízen publika nemá nouzi a mnohé písně z jejího re-pertoáru zlidověly. Následující rozhovor nám poskytl zpívající kytarista Olda Říha (55).

Zítra odehrajete v klubu Futurum svůj letošní dvacátý koncert. Jaký bude?

Zase trochu jiný než ostatní. O Katapultu se léta ví, že žádný z našich koncertů není stejný jako ten předchozí. Ponecháváme si totiž v mnoha písničkách značný prostor pro improvizaci, abychom sami sebe i publikum pobavili nečekanými instrumentálními změnami ve skladbách, které hrajeme celou kariéru. A jako obvykle uprostřed koncertu zazní nečekané, ale samozřejme připravené překvapení. Třeba nejaký klasický anglický rockový hit ze šedesátých let. Tedy z dob mých začátku.

Příští rok bude Katapultu neuvěřitelných třicet let. Když jste začínali, část hudební kritiky nad vaší přímočarou rockovou muzikou zrovna moc nejásala.

Tehdy jsem říkal: Nechte nás být, čas ukáže!. A je to tady. Naši muziku prověřil čas a zůstává. A názory kritiku pozbyly platnost. Mám z toho radost, protože jsem muzice Katapultu od začátku věřil a věřím stále. Teší mě, že Katapult nemusí měnit styl, aby přežil, jak je to u našich interpretu častým zvykem. Podvědomě a jako buldoci jdeme cestou stálic typu Status Quo, Rolling Stones a ostatních velikánu rockové muziky.

Jaké období v historii Katapultu považujete ze nejštastnejší? A proč?

Současnost, tedy letopočet 2004. Proč? Protože pořád hodně hrajeme, chodí na nás lidi, stále prodáváme alba – od těch prvních až po nejnovější. Navíc nemáme žádný problém s „celosvětovou konkurencí“, se kterou se na trhu potkáváme. Jsme v klidu. Kolik kapel tohle muže říct?.

Třicet let, to už je pořádná dlouhověkost. Co se vám za tu dobu nepovedlo?

Nic bych nedělal jinak a nevím o ničem dramatickém, co by se hodně nepovedlo. Za vším, co jsme kdy udělali, zejména za každou písnickou, kterou jsme nahráli, si stojím. Myslím, že cesta vlastní intuice, pocitu a srdce, je ta jediná správná. Jakákoliv kalkulace muže chvilku vycházet, ale nakonec vás stejně přivede do pekel.

Některé z vašich písní zlidověly. Bez kterých kousků se váš koncert neobejde?

Ani bez jediné. Vždycky, když dohrajeme, totiž návštevníkům některá písnička chybí. Tak ji příšte zařadíme, ale zase chybí jiná! Pro naše fanoušky by asi bylo nejlepší, kdyby koncert trval osm hodin a my přehráli všechno, co jsme složili. A byl by klid. Třeba to jednou opravdu zkusíme.

Olda Říha, kytara – Jiří "Dědek" Šindelár, basová kytara, to je mateřské znamení a hnací tandem Katapultu. Ale co bubeníci?

Post bubeníka… to je naše prokletí. Celou kariéru hledáme nejen hráče na bicí, ale i parťáka. Někoho kdo by byl Katapult! A tak čas od času hráče na bicí měníme, třeba Tolja Kohout s námi hrál za těch devětadvacet lel už třikrát! Výměny jsou časté a asi nikdy nepřestanou. Už jsem si zvykl.

Když jste kapelu zakládali, tušil jste, že to bude běh na dlouhé trati?

Já určite. Vědel jsem, že chci hrát rokenrol, protože je to můj život a nemůžu bez něj být. A tak se také stalo. Není to nic složitého, prostě jsem muzikant a ten potřebuje hrát. Jenom to všechno strašne rychle letí a já bych si klidně ješte jednou celé zopakoval.

Během existence Katapultu se toho v muzice hodně stalo. Mělo to na vás vliv?

Samozřejmě, už od roku 1963, kdy jsem s muzikou začínal. Inspiruje mě nejen hudba, ale také film, literatura, výtvarné umění, noviny. Prostě spousta věcí.

Kolik odehrajete ročne koncertu?

V kapele vládne železný systém. Už patnáct let absolvujeme za rok petasedmdesát až osmdesát vystoupení. A to máme zároveň jako limit, protože nabídek je minimálne jednou tolik. Jinak bychom asi zevšedněli a to nechci.

Jak jde dohromady život rockového muzikanta se životem manželským? Kolik máte v kapele dětí?

Naše manželky? Vzali si rockery, tak mají, co chtěly. Ale ony jsou v našem věku vlastně rády, že jsou doma občas samy, protože mají aspoň klid. A děti? Docela slušný výkon. Dědek má dvě holky a kluka Michala, který s námi hraje na bicí. Je mladý, takže na děti zatím jenom trénuje. Já mám hned tři dcery.

V jednom ze svých velkých hitu se ptáte: A co děti, mají si kde hrát?, ale v textu je i následující řádka: Až se bude psát rok 2006… Takže, bude v té době Katapult pořád hrát?

Určite. Zatím nevím o ničem, co by mohlo způsobit, že bychom nehráli. Navíc si pořádně vychutnáme pocit, že se vize písnič-ky Až naplní. Mimochodem, už dneska si mají děti kde hrát, stejně jako Katapult.