Katapult - stálice bigbeatového nebe

Už 24 let hrají a vystupují společně na pódium dva hudebníci - Oldřich Říha a Jiří Šindelář zvaný Dědek. Mají za sebou dobu úspěchů a Zlatých slavíků i dobu, kdy jim režim zakazoval hrát a vystupovat na veřejnosti. Po revoluci se mnohé z našich skupin rozpadly a mnohé zase vznikly. Katapult zůstal. Nejen že zůstal, ale skládá a hraje dál a zatím ani skončit nehodlá. Třetí člen této kapely byl vždy bubeník. Katapult jich vystřídal požehnaně. Od zakládajícího člena kapely Tolji Kohouta až po syna JiŘího Šindeláře. Co dělá Katapult právě teď a co připravuje nového jsme vyzvídali na sólovém kytaristovi, vedoucím kapely a manažerovi v jedné osobě Oldřichu Říhovi.

V jakém složení dnes Katapult hraje?

Poslední finální složení je už od ledna 1998. Za mnou a Dědkem Šindelářem sedí jeho syn Michal Šindelář. Letos mu bude 17 let, takže je to mladý talent, ale v podstatě mám za sebou už hvězdnou kariéru, protože už před lednem 1998 hrál celou sezónu dvojí bicí vedle Tolji Kohouta. V roce 1998 převzal post jako hlavní bubeník a je to v pohodě.

Proč odešel Tolja Kohout?

Tolja už nehraje. Sice žije tady v čechách, ale je zcela vytížen svojí prací počítačového experta. Strašně ho baví počítače a dal se s nimi do podnikání. Bohužel, když se dneska někdo u nás živí poctivě a slušně, tak dělá až 15 hodin denně a na muziku mu tím pádem nezbývá čas. Hrál s námi od roku 1995, kdy nás zachránil po výpadku bubeníka Milana Balcara a nastoupil do rozjetého vlaku. Po 14 dnech zkoušení s námi vystoupil na společném koncertě se skupinou Status Quo. Potom s námi hrál a doučil Michala Šindeláře, což začal už Balcar.

Vydrží tahle sestava, vy a otec se synem?

Zatím není důvod aby nevydržela. To, že hraje otec se synem nevadí. Na jevišti neplatí otcovské vztahy, ale demokracie, tam stojí bubeník a basista. Jiná věc je, že Michal má velké plány. Až za dva roky dostuduje gymnázium, chtěl by jít studovat do Ameriky. Dneska mjí mladí lidé zcela jiné možnosti než my, takže může jít klidně svou cestou. Ale minimálně dva roky máme vystaráno a potom se uvidí.

Zabýváte se dnes už jenom muzikou?

V podstatě Dědka živí tiskárna, kterou má v Plzni, a muziku má pro zábavu. U mne je to složitější. Já mám kancelář Katapult Records, takže se de facto muzikou zabývám pořád. Hlavně věcmi kolem ní. Produkuji koncerty, desky, techniku, propagaci prostě všechno kolem Katapultu.

Myslíte, že by vás samotné hraní uživilo?

Docela určitě ano. V tomhle státě existuje asi deset kapel, které se živí muzikou. Pokud bychom se tím chtěli živit a jenom hráli, tak se uživíme v pohodě. Zájem o koncerty je asi třikrát větší než pokrýváme. Vzhledem k naší situaci, Michal ve škole, Dědek v tiskárně a já v produkci, jsme ve speciálním režimu. Hrajeme limitovaných šest představení měsíčně. Výjimky jsou samozřejmě možné, například když je tady Status Quo, tak hrajeme s nimi. Už při dvanácti koncertech měsíčně bychom se hraním uživili, ale to bychom nemohli dělat nic jiného.

Co vám říkají peníze a jaký k nim máte vztah?

To je právě to strašný. Peníze mnou procházejí jako větrací trubkou. Někdy si z toho až dělám legraci, že vydělávám dost peněz, ale lopatou je zase vyhazuji z okna. Náklady na provoz kanceláře, život Katapultu jsou obrovské, tudíž se stále snažím vydělávat co nejvíce peněz, které zde bohužel nezůstanou, ale proletí kanceláří a kontem a zase zmizí. Na jednu stranu je to dobrý a na druhou dost hrozný. Víceméně se na ně můžu tak akorát dívat. Ale že bych byl ten typ který je umí schraňovat, to tedy nejsem.

Co je pro vás muzika, respektive Katapult?

Muzika mi přináší ty peníze, který zase vyhazuju z okna a který nutně potřebuju, ale hlavně mi přináší uspokojení. Někdo chodí na ryby, někdo hraje hokej, já hraju rock and roll. Je těžké to popsat, v podstatě je to součást mého života a jsem s ním spokojen.

Začínali jste jako kapela na tancovačkách, postupně jste začali hrát na koncertech. Už jenom koncertujete nebo občas zahrajete i k tanci?

To je třeba vysvětlit blíž. Kdysi byly tancovačky nutné pro rozjezd, kdo jimi neprošel, neměl naději uspět. Potom byla koncertní sféra, která odlučovala koncertní muzikanty od těch tanečních. Prošli jsme obojím, chodilo na nás i deset až dvacet tisíc lidí. Po roce 1990 se tyhle rozdíly setřely, už patříme do celosvětového systému, kde fungují dvě možnosti. Buď budete hrát 15 koncertů ročně, pro pět, deset tisíc lidí a jinak hrát nebudete, to je cesta třeba Lucie nebo Pražského výběru. To by nás ale nebavilo. My jdeme druhou cestou. Katapult patří do každého prostředí. My rádi hrajeme v divadle, ale i v klubu nebo v sokolovně. Katapult je lidová zábava a my rádi hrajeme v každém prostředí. Přitom máme štěstí, že například seženeme koncert a příští den hrajeme v sokolovně třeba v Toužimi takzvanou tancovačku. Jenže ona to tancovačka není, protože přijde hodně lidí, zaplní parket a není kde tancovat a je z toho koncert. Ale hlavně je to záležitost příjemná pro lidi. Je to takový americký systém. Máte tam občerstvení, pivo, rock and roll, kdo chce může si zatancovat nebo jenom poslouchat.

Doba se změnila, dnes už můžete hrát co chcete a kde chcete. Když by jste měl srovnávat, na co vzpomínáte rád a co vám naopak vadí dnes?

To je pomalu na samostatný článek. Tenkrát to bylo asi hudebně jednodušší, protože nebyla světová konkurence. Byli jsme tu jenom češi na vlastním písečku, ale proti tomu tu zase byli ti komunisti, kteří stále něco zakazovali, radili, otravovali, prostě kazili život. Jsem na rozpacích. Asi to bylo jednodušší, ale zase těmi komunisty zase složitější. Dneska je to těžší. Jezdí sem kapely z celého světa, lidé mohou jít na Floydy, Rolling Stones, na všechno možné, mohou si kupovat jejich nahrávky. Přesto tady hraje i nějaký Katapult a lidi si kupují jeho věci. To myslím je úspěch. Je to těžší, ale zase ty komunisté tady na druhou stranu už nejsou, takže jednodušší. Nemusíme se honit a strachovat. To srovnání nemůže být jednoznačné a nejde říct resumé. Spíš jsem analyzoval pocit. Dnes je každý svobodný člověk a je jeho věc a výsledek jeho umu a úsilí, jestli na něj lidé chodí nebo ne. Každý má svobodu a to je věc fantastická. Až mi někdy přijde absurdní, jak jsme to mohli my a naši rodiče snášet takovou dobu a nevzepřít se tomu. Myslíme si, jak jsem jako češi chytří, a přitom jsme takovou dobu drželi hubu a nic nedělali proti komunistům. Byli jsme blbí a dneska děláme chytráky.

Narazíte dnes občas na někoho, kdo vám dříve jako kapele z moci svého postavení tzv. "ublížil"? Jak s takovým člověkem jednáte?

Naštěstí jsem se s nikým nesetkal. člověk ví kdo mu ublížil, ale už na to nemyslíme a kašleme na to. Nechtěl bych ani nikoho potkat, protože jsem přímý člověk a minimálně by došlo ke slovní roztržce a mohlo by dojít také k fyzické inzultaci. Kdybych takového potkal, bylo by to nepříjemné a určitě by z toho nepříjemnost byla. Jenom doufám, že až někoho potkám, tak ho nepoznám.

Doba se změnila, změnilo se i vaše publikum?

Já si myslím, že lidé se nemění, tudíž se ani naše publikum nezměnilo. Spíš se roztáhlo do neuvěřitelné šířky od rozmezí deseti do šedesáti let. Lidé jsou stejní, chtějí se bavit. Katapult má výhodu v tom, že vědí na co jdou, ví co bude, zazpívají si s námi a mají radost. Dá se říci, že zpíváme pro tři generace. Pro nás je to prima, i když Michal občas trpí, že by chtěl spíš hezký holky. On to analyzuje z hlediska, když tam byly holky, tak to byl dobrej kšeft a když tam bylo 800 chlapů, tak to byl špatnej kšeft.

Každý bydlíte jinde. Jak organizujete zkoušky a jak se vůbec dostanete ke skládání nových věcí?

Abychom všechno stíhali, založili jsme agenturu, kterou dělám já. Věci vyprodukuji, naplánuji a dám k odsouhlasení ostatním. Na zkoušky máme dvě zkušebny. Jednu v Praze a druhou u Dědka doma. Takže když je potřeba jedu jednou k nim a potom zase oni sem.

Trávíte občas spolu, jako členové kapely, čas i mimo hraní?

My spolu hrajeme téměř každý víkend a ještě se vidíme v týdnu při zkouškách, takže jsme naopak rádi, že si od sebe odpočineme. My si jednou za měsíc dáváme volný víkend, abychom se neviděli.

Proslýchá se, že se můžeme těšit na vaše nové CD. Je to pravda?

Ano, je to pravda, 17.června 1999 půjde do prodeje a jmenuje se "Konec srandy".

Jaké písničky uslyšíme nyní, ve srovnání s předešlými projekty?

Bude to klasický Katapult a bude zpívat o tom, jak na tomhle světě žijí chlapi. Pouliční poezie, hovorová řeč, příběhy lidí z ulice, drsná syrová muzika.

Kdo se podílí autorsky na jednotlivých skladbách?

Hudbu jsem napsal já, k tomu asi pět textů a potom jsou texty od různých autorů. Jedním z nich je i Lou Fanánek Hagen. Byl to dlouhodobý výběr. Dlouho jsme čekali na texty od Vostárka a nakonec jsme to vyřešili takhle.

Tipnul byste některou z nových písniček na hit?

Tipnul bych hned první skladbu s názvem "Pořádnej beat" a potom třetí, to je pomalá věc a jmenuje se "S tebou nebo bez tebe". Ale možná si lidé vyberou své.

V roce 1995 jste se jako Oldřich Říha chtěl pokusit o svůj experiment mimo rámec Katapultu. Šlo o hraní s úplně jinými lidmi, novým výrazem a pro nové fanoušky. Jak to dopadlo?

Tahle aktivita vyústila až k vydání CD "Olda Říha no vocal", potažmo se jmenovala "Šedous". Nahrál jsem si tam instrumentálky českých hitů a jednoho amerického tradicionálu. Měl jsem chuť, a mám ji pořád, v téhle věci pokračovat. Chci prostě víc hrát, což mi Katapult neumožňuje. Trochu se to zabrzdilo úrazem basisty, ale určitě pojedeme dál. Muzika mě baví natolik, že bych nejraději hrál každý den.

Za rok budete slavit výročí 25 let vzniku a trvání Katapultu. Co chystáte k téhle přiležitosti pro své fanoušky?

Ačkoliv jsme velcí nepřátelé oslav, víme, že fanoušci naopak oslavy mají rádi. Takže pro ně uděláme koncerty asi v patnácti městech, vybereme větší haly tak pro 3 000 lidí. Ty menší show a tancovačky samozřejmě zůstanou. K tomu si chceme udělat menší radost a vydat Katalog Katapultu. Budou to věci které nemohli vyjít nebo zůstaly někde zapomenuty a teď jsme je našli. Třeba Katapult se zpěvačkou Ludmilou Podubeckou. Pátráme v archivu a asi to bude limitovaná edice pro největší fajnšmekry.

Přemýšleli jste někdy s Dědkem o tom, do kdy bude Katapult hrát?

To my víme dost přesně. Jsme povinni hrát do roku 2006, jak zpíváme v naší skladbě. Za sebe mohu říci, že já budu hrát do smrti, dokud nepadnu. Nejlíp by bylo umřít na jevišti a byl by klid. Já mám limit do smrti a možná budu ještě pokračovat v pekle. Asi nepověsíme kytary na hřebík jako fotbalisté kopačky, protože z rock and rollu se u nás stala lidová zábava. Přesvědčuje mě o tom právě návštěva šedesátníků i desetiletých. A to je moje největší životní radost. My máme to štěstí, že jsme jedna z kapel, která hraje rock and roll a lidé na nás chodí. Nemusíme tedy věšet kytaru na hřebíček...