Katapult čili čtvrtstoletí mušketýrů Rock'n'Rollu

Autor: 
Ilja Kučera ml.
Datum: 
Středa, 1 Březen, 2000
Zdroj: 
Muzikus

„Nepatříme zrovna k příznivcům výročí a oslav. Po pravdě řečeno nás vůbec nebaví hrabat se v archivech, hrabat se v minulosti, ale ctíme to, že lidi mají oslavy rádi, a když má kapela pětadvacet let, je třeba to připomenout. Původně jsme uvažovali o přesném datu, měsíci a dni, a o jednom velkém výročním koncertu. Když jsem ale letošní rok připravoval, rozhodl jsem se nakonec, že půjdu svou typickou cestou pokory a klasiky. To znamená, že rok 2000 je rokem výročním. Katapult hraje svých pětasedmdesát představení a proč bych měl jedno město a jednu štaci vyčlenit, když těch dalších čtyřiasedmdesát by o to přišlo. Jedeme proto republikou tak, jak jsme zvyklí, ale každý koncert v každé vesnici, sokolovně, hale je koncert výroční. A navíc jsme takoví magoři, že každý je i trochu jiný. My jsme si totiž všimli, že lidi na nás chodí třeba pětkrát, šestkrát i desetkrát ročně. Když jsem zjišťoval proč, řekli mi, že každý večer je jiný. A tak jim dokážu, že teť bude úplně jiný. Připravujeme hrozné věci...,“ prozrazuje uprostřed jubilejního pětadvacátého roku katapultí existence svým neopakovatelným svébytným způsobem Olda Říha.

Skutečně už čtvrt století buduje Katapult na české rockové scéně svou neotřesitelnou pozici, provázenou stejnou měrou potleskem jako přezíráním, obdivem jako opovržením. Těžko vystopovat a přesně pojmenovat cosi, co se skrývá za hrstkou akordů a riffů, kterými Katapult dobývá spolehlivě už druhou, ne-li třetí posluchačskou generaci. Na jeho koncertech se dnes mísí přepestrá divácká směsice, od úspěšných podnikatelů středního věku s dětmi na ramenou po provokativně neplnoleté dívenky, od ctihodných mániček s manželkami po rozesmáté studentské party. Tak vypadá publikum Katapultu roku 2000. A taková je i neoddiskutovatelná odpověť dávným rozezleným kritikům, kteří v pravidelných periodách, co KatapultKatapultem stojí, prorokovali kapele jistou, rychlou a ostudnou záhubu ve vlastní jednoduchosti a prostomyslnosti. Po pravdě řečeno Katapult vždycky nabízel dychtivému kritikovi sdostatek argumentů na dosah ruky, nebo jinak řečeno „kdo chce Katapult bít, hůl si vždycky najde“, ale chtě nechtě je nutné přiznat, že po čtvrtstoletí potyček a šarvátek s gardisty hudební estetiky vycházejí opět vítězně z boje tři mušketýři prostého rock’n’rollu. Přenechme úvahy o tom, proč tomu tak je jiným a pojťme raději v jubilejním roce existence Katapultu společně s Oldou Říhou vzpomínat, rekapitulovat a možná i trochu bilancovat. Není pochopitelně možné na těchto stránkách projít se, byť jen povrchně, celou pětadvacetiletou historií skupiny, a tak se pojťme alespoň zastavit u toho, co lze v jistém ohledu považovat za její milníky, u toho, co ji natrvalo dokumentuje, totiž u desek. Pojťme si popovídat o historii Katapultu od jejího prvního singlu z května roku 1975 po připravované živé album, které se objeví na trhu na podzim roku 2000.

Shoda šťastných náhod

„Myslím, že čtenář dnešního Muzikusu, muzikant, kterému může být třeba dvacet let, v životě nepochopí atmosféru roku 1975. Když to řeknu velmi zjednodušeně, byla to atmosféra beznaděje. Musíme zdůraznit, že v roce 1975 všichni slavní muzikanti, všichni rockeři hráli v doprovodných kapelách popových zpěváků. Nakonec pan Říha taky, přesně vím, o čem mluvím. Krom toho celá slavná česká kritika protlačovala jazzrock jako jedinou muziku, která má nějaký smysl. A v téhle době, která nepřála ani bigbítu, ani rock’n’rollu, pan Říha s panem Vostárkem napíše nějaké písničky, natočí demosnímky, nekouká napravo ani nalevo a má tu drzost a jde je nabídnout na Supraphon. A vtom se udála historická náhoda. Když to trošku přeženu, Beatles potkali Martina a my Havelku. Pan Havelka byl redaktor Supraphonu, poslechl si Půlnoční závodní dráhu a Lesního manekýna a řekl: ,Já to vydám, skutečně to vydám, ale jestli potom přijdete s druhou deskou a budete chtít hrát jazzrock, tak vám rozbiju držku a zabiju vás.’ To u mě nehrozilo, přestože jsem sice v roce 1962 začínal v Plzni s dixielandovou kapelou a klasický jazz mám rád, nebyl jsem kytarista, který chtěl hrát jazzrock. A tak jsem to mohl slíbit. Havelka dodržel slovo, první singl skutečně vydal a ten se náramně chytl. Nakonec není divu, protože stačí si poslechnout s odstupem času to, co hrály bigbítové kapely v roce 1975. Je jasné, že když vedle toho lidi dostali ,starý džíny plný záplat’, nebo ,šli na pár piv’, tak se logicky museli posrat radostí. A to je celá ta omáčka.“

Roku 1975 tedy začíná pětadvacetiletá společná pouť charismatického dua Oldřich Říha - Jiří Dědek Šindelář s postupně mnohokrát proměněným rytmickým motorem za zády. Triu, které se na plakátech s třemi malými koncertními obrázky pyšnilo nápisem Maximum rock, dopřála shoda okolností na svou dobu nebývalou věc. Totiž že se prvního singlu dočkalo hned v prvním roce své existence. A tak se ruku v ruce singl stává kasovním trhákem a lístky na pražské koncerty Katapultu bývají zpravidla vyprodány hned v den zahájení předprodeje. Nadšení fanoušci se lačně vrhají na přímočarý syrový hard rock, kterého se jim po čertech nedostává.

S odstupem času je ovšem zajímavé pozastavit se u zvuku prvních singlů a posléze i debutového alba. Zvuku, který je i pro soudobé ucho naprosto přirozený, rockově šťavnatý, a na svou dobu tudíž nezvykle nadprůměrný.

„Hodně jsem o tom přemýšlel a vím, proč to tak je. Je to zase vlastně taková fatální, osudová náhoda. Měli jsme v té době už hodně odehráno, měli jsme Marshally, Fendery, klasickou sadu bicích, a věděli jsme tudíž, jak tyhle nástroje mají znít naživo. Měli jsme to dokonale vyzkoušené. Takže když jsme nahrávali, nenechali jsme si nacpat do hlavy nějaké cizí názory na zvuk. Vodili jsme chlapy z Mozartea k Marshallům a říkali jim: ,Poslouchej a nahraj to, co slyšíš. Nic víc, jenom to, co slyšíš.’ Samozřejmě že to byl boj a že to vůbec nebyla jednoduchá věc. Není snadné najít správný mikrofon, správné korekce, přenést zvuk z nahrávacího roomu do režie v nezměněné podobě. Ale povedlo se to. A byla to přirozená, autentická muzika. A zase to byla šťastná náhoda, že se nám v roce 1975 podařilo nahrávat autentickou hudbu, protože jsme nebyli tak chytří a nevěděli jsme, že to tak být musí, ale byl to jenom náš pocit.“

Po čtveřici singlů a bezpočtu koncertů přichází rok 1977 a s ním nahrávání materiálu pro debutové album Katapultu, neméně autentické, neméně syrové a v pravém slova smyslu živé. Pražská Mekka katapultích fanoušků, kulturní dům Novodvorská, tak zůstala zvěčněna na albu, kterému snad po právu patří nálepka klasické desky českého bigbítu. I tohle album ovšem vznikalo v podmínkách z dnešního pohledu až kuriózních.

„Řekl bych, že běh osudu pokračoval stejnými kroky. Vydáš první, druhý, třetí singl a víš, že na nahrávání elpíčka nemáš šanci. Že v tomhle státě jsou dvě studia. Na nahrávání v nich čekáš dva tři roky, možná i víc, protože tam neustále točí Gott, Vondráčková a já nevím, které už další tehdejší hvězdy, už jsem je zapomněl... Byla to prominentní mašinérie propojená s režimem a tihle lidi měli prioritní práva. A Katapult nebo jakákoliv kapela aby nahrávala elpíčko? To nepřicházelo v úvahu. Na druhou stranu ale Supraphon tušil, že když každého singlu se prodá víc než sto tisíc, byl by to dobrý byznys, a Supraphon musel taky vydělávat a vykazovat výsledky. Takže by v podstatě elpíčko Katapultu vydal rád. A tak se stalo, že jednou Vostárek dostal v hotelovém pokoji nápad. Povídá: ,Já se na to vyprdnu, uděláme to jinak. Vezmeme svazáky ze Supraphonu, servisku a bude to hned.’ Svazáci ze Supraphonu uspořádali čtyři koncerty na Novodvorské, serviska to bylo čtyřstopé mobilní nahrávací studio Supraphonu a na ty čtyři stopy jsme ty čtyři koncerty natočili. Bicí jedna stopa, basa druhá, kytara třetí a zpěvy dohromady čtvrtá. Neskutečná věc. Svazáci ze Supraphonu za vydělané peníze jeli někam na výlet, my měli za dva měsíce hotovou desku, a když si ji dneska poslechnu, jsem normálně v šoku. Je tam všechno; napětí, atmosféra, zvuk, že se člověku nechce ani věřit, jak to všechno vznikalo. Fakt je, že se tahle deska taky neustále prodává.“

Pro upřesnění takříkajíc technické se sluší snad jen doplnit, že vedle klasických Marshallů a velké bicí soupravy Ludwig Tolji Kohouta na albu zní krabičkami neupravovaný Říhův Fender Telecaster a Dědkova fenderovská kopie Ibanéz s originálním snímačem Fender u hmatníku. Živý albový debut Katapultu se stal bezmála modlou pro pořádnou část dospívající rockové generace...