Katapult chtěl přinášet lidem víru v život i radost, že se dá něčemu věřit

Autor: 
Pavel P. Král
Datum: 
Čtvrtek, 10 Duben, 2008
Zdroj: 
deník Právo

Už to vypadalo, že po dovršení „svého“ roku 2006 bude jedna z předních ikon domácího bigbítu Katapult bez potíží pokračovat (stejně jako třeba Olympic či nedávní punkoví oslavenci Visací zámek) v nekonečné koncertní anabázi po českých luzích a hájích. Opak se však rázem stal pravdou! O vrtkavosti osudu, současné situaci, ale i dalších plánech nebo „Posledním turné“ Katapultu se rozpovídal jeho celoživotní frontman Olda Říha (60).

Při našem posledním rozhovoru k „magickému“ roku 2006 jste Katapultu prognózoval další dlouhá léta, osud si ale krátce na to nepěkně dupnul...

Osud si na nás opravdu pořádně zadupal. Jestli mám mluvit za sebe, tak jsem myslel, že jsme železně zdraví a v podstatě nesmrtelní. A právě ve chvíli té velké sebejistoty přišel nečekaný odchod našeho bubeníka a dávného přítele Tolji Kohouta. To ale - možná trochu paradoxně - nevedlo k těmto dnešním, zásadním krokům. (Katapult po Kohoutově úmrtí v říjnu loňského roku několik koncertů zrušil, poté na čas vystupoval akusticky - pozn. aut.).

Skon zakládající člena by jistě mohl být důvodem sám o sobě. Navíc je tu další - zprávy o „Dědkových“ zdravotních komplikacích...

Ano, Jirka „Dědek“ Šindelář docela nepěkně onemocněl, s čímž ale zápolil už delší čas. A tudíž nám nezbývalo nic jiného než oznámit pravdu - že trpí chronickou chorobou plicní nedostatečnosti. Jeho současný stav nedovoluje vést normální, plnohodnotný život. Tedy ani absolvovat to kvantum koncertů jako donedávna. Tahle nemoc se totiž nedá úspěšně léčit, maximálně zmírnit, zpomalit její příznaky. Proto ani jiné důvody našeho chystaného ukončení, prosím, nehledejte. Katapult se vždycky pyšnil tím, že nejen co zpíval, ale i co říkal, byla pravda.

Svoje Poslední turné... Na rozloučenou! rozjíždíte s bubeníkem Karlem „Kášou“ Jahnem, jehož domovskou kapelou bývali i někdejší ikona The Rebels. Proč zrovna on?

S „Kášou“ coby bubeníkem se známe už od mládí a ještě dávno před tím, než jsem vůbec mohl tušit, že se stanu profesionálním muzikantem. Tehdy jsem chodil právě na Rebels, což byla kapela jeho bigbítových začátků. On pak emigroval do Švýcar, kde si mimo jiné založil školu pro bubeníky. I po jeho návratu jsem jej pak vídal hrát a především potom, co se s Kornem a Juračkou chystali reinkarnovat Rebels. Comeback se jim sice nevydařil podle plánů, my ale měli zrovna prázdné místo na postu bubeníka, tak i když jsme si chvíli hráli s myšlenkou zkusit jednoho v podstatě amatérského uchazeče, se nakonec sáhlo po osvědčeném, protřelém muzikantovi, což „Káša“ prokázal hned ve zkušebně.

Co si máme představit pod termínem „bez napětí“, jak jste označili zmíněné turné?

Rozhodnutí odehrát tohle turné bez napětí, tedy unplagged, padlo z chladnokrevného uvažovaní, které opět souvisí s „Dědkovým“ zdravotním stavem, kdy už zkrátka není schopen ročně odehrát mnoho desítek koncertů o délce kolem dvou hodin, k tomu vestoje a v plném nasazení běžné koncertní atmosféry. Bez napětí to tedy bude i celkově jednodušší, bez nervů a napnelismu. Naše písničky tak představíme v poněkud noblesnějším, poetičtějším provedení, k čemuž dopomohl i pečlivý výběr konkrétních kulturních domů, klubů a divadel. O komunikaci s publikem včetně legrace a dobré nálady ovšem lidi nepřijdou.

Oběma se blíží kulatiny, ty Vaše navíc přijdou uprostřed samotné Tour. Chystáte se je do něj zakomponovat?

Na blížící se kulatiny vůbec nemyslíme, stejně jako si celý život nepřipouštíme svůj věk. To podle mně správný rocker ani nedělá. Tudíž nepřichází v úvahu, že bychom chtěli do Tour 2008 nějak vtlačit oslavy našich narozenin. Připomínky osobních jubileí na jeviště snad ani nepatří. Ty si pak užijeme v soukromí rodinného krbu bez veřejného nebo dokonce mediálního humbuku.

Co přijde, až tahle šňůra skončí? Nevěřím, že rockeři se čtyřicetiletou praxí jen tak složí ruce.

Já tomu taky nevěřím. Pokud však budu i dál zdráv a zůstanu tím „silným, železným Oldou“, jakým se pořád cítím, chci dál hrát a něco v té muzice dělat. A to, že končí kariéra Katapultu, neberu nějak fatálně. Takový je prostě život. Teď řeším jen rozjeté turné, za horizont se nedívám. No a až ta šňůra skončí... (pomlka), tak něco vymyslím (pobaveně).

Z odpovědí cítím ducha písně Živýho mě nedostanou z posledního alba Všechno nebo nic. Zkuste však zhodnotit celou katapultí etapu...

Dá se to tak říct. Propojení hudební stránky s příběhy, jež na zmíněné desce vyprávíme, je vystižením životní situace obyčejných chlapů, kteří sice překročili určitý věk, ale stále je baví hrát a žít rock´n´rollem. A co se týče zhodnocení hudební etapy Katapultu, tak jeho asi největším přínosem - a to během obou zcela odlišných politickospolečenských systémů - bylo přinášet posluchačům víru nejen v život samotný, ale i radost, že se dá něčemu věřit. A v poslední době tuhle víru začínáme potřebovat i my.