Domácí hřiště Oldy Říhy

Autor: 
Plzeňský rozhled
Datum: 
Středa, 1 Listopad, 2006
Zdroj: 
Jan Zajíc

Když jsme si s Oldou Říhou začali povídat, ani jeden z nás netušil, že dříve než rozhovor skončí, budeme mít domluvený termín a synopsi vzpomínkového pořadu v Divadélku JoNáš. To je totiž to, co mi na Oldovi sedí nejvíc: NEBÝVALÁ AKČNOST! Muzikanti jsou lidé nepraktičtí, neschopni cokoli zařídit, zajistit, potřebují být obklopeni jedinci, kteří jim organizují jejich umělecký a mnohdy i soukromý život. Říha je výjimka. Je uragánem jeviště i zákulisí.

Vzpomínáš si, kdy jsi poprvé vešel do Měšťanské besedy?

Poprvé? To si pamatuju dobře! Bylo to na podzim 1963 a jednalo se o umělecký vstup na nedělní odpolední čaje, při nichž hrála kapela Oty Hellera. Nu a my jsme se skupinou Black Stars vystoupili v okénku hostů.

Čili do té doby jsi do tohohle domu nevstoupil ani jako konzument, ani jako návštěvník?

Uvědom si, že mi bylo patnáct, a navíc jsem byl zanícený sportovec! Hrál jsem fotbal, hokej, dělal jsem atletiku. Fakt je, že hned po tom prvním vystoupení jsem se tady vedle v restauraci chvilku zdržel. Kavárna tehdy byla doménou šachistů, navštěvovali ji spíš starší lidé. Vzpomínám si, že nás občas v neděli táta brával do zdejší restaurace na rodinný oběd.

Pak nejspíš přišly taneční…

Tak to jsem absolvoval asi tak čtyři první lekce, při nichž jsem se po většinu času schovával na záchodě. Jako pravověrného rockera mě foxtrot nebo valčík zrovna nezajímal, a tak jsem alespoň měl čas a příležitost důvěrně poznat prostory restaurace a kavárny.

V té době už jsi ale v Besedě účinkoval i v podzemních prostorách…

To jo. Besedu mám zmáklou od sklepa až po půdu. V době, kdy kapela Black Stars hrála už rok, frčela zároveň i divadla malých jevištních forem. A právě v prostorách dnešního Divadélka JoNáš tehdy působilo Divadlo SouZDiFor, o kterém zrovna tobě, který patřil mezi jeho protagonisty, nemusím moc vykládat. A společně s vámi jsme vystupovali v pořadu Bigbít není chuligán.

Taky si vzpomínám, že jste hrávali na maturitních plesech…

To bylo začátkem sedmdesátých let, když už naše mlaďoučké fanynky dospěly. S Mahagonem jsme dokonce hráli i na maturáku mé současné ženy. V té době už jsem ale hrál v Praze v profesionálním angažmá s Frantou Ringo Čechem. Když jsem z Plzně odcházel, pronesl jsem dnes už okřídlenou větu „Dědku, počkej na mě, já se vrátím a uděláme kapelu!“ Za dva roky jsem byl zpátky a s Dědkem jsme obnovili Mahagon. Záhy nás ale komunisti v Plzni zakázali, a tak jsme odešli do Prahy, kde jsme o rok později nastartovali Katapult.

Tím pro vás Plzeň jednou provždy skončila?

Úplně ne. Jezdili jsme sem coby koncertní kapela stejně jako na každou jinou štaci. Odehráli jsme tu desítky vystoupení v nejrůznějších prostorách, ale Beseda byla vždycky v historii našich vystoupení nehynoucí jedničkou. Do Měšťanské besedy se vracím jako na domácí hřiště. Tady jsem v roce 2000 slavil 25 let Katapultu, v JoNáši jsem o tři roky později vzpomínal na dobu před 40 lety, kdy jsem začínal hrát. V nově rekonstruovaném Velkém sále jsme dokonce natočili DVD Katapult 2006.

Skladbu „Až…“ jste napsali v roce 1977. Jak daleko pro tebe tehdy byl textem vzpomínaný rok 2006?

To se snad ani nedá srovnat s žádným budoucím konkrétním datem. Tehdy magická číslovka 2006 byla tak kosmicky vzdálená, že nám vůbec nedocházelo, že v té době budeme taky reálně žít. Když jsem se ptal autora textu Vostárka, co chtěl tím číslem říct, tak jenom poznamenal, že prostě už bude v důchodu. Tehdy nám bylo dvacet pět a důchod jsme vnímali jako konec všeho – smrt! Teď ke svýmu úžasu v tom roce žiju a připadám si na vrcholu sil. A tak mi vzdálenost od vzniku písničky do týhle chvíle přijde tak velká, že už ji nemůžu vyjádřit žádným číslem, ale pouze představou: Říha v pekle usiluje o post Luciféra, kraluje kotlům a vaří tam rockenroll. Drtí svoji dvanáctistrunnou kytaru, pije dvanáctistupňovou plzeň a smaží všechny ty, co ho na jeho rockenrollové životní pouti zlobili.

Tak mě napadá… nemáš chuť se ještě před tím peklem zase jednou po letech vrátit do toho „Souzdiforáckýho sklepa“ a střihnout si v dnešním JoNáši „Bigbít není chuligán“?

Tak on ten název se z dnešního pohledu jeví směšnej, ale tehdy už sám o sobě byl formou protestu. Pojmy bigbít, chuligán a západní kultura totiž plavaly ve stejném kanálu. Ale bylo by hezký si udělat takový večer, kdy bychom si my dva na ten pořad zavzpomínali. Ale just ho tentokrát nazveme opačně: „Bigbít je chuligán“!

Fajn! Tak se pojď domluvit, kdy oba můžeme?!

Já mám volno 13.prosince.

Já taky. Tak v půl osmý?

Už to mám napsaný.

Tak já si taky píšu: 13.prosince, 19.30 Plzeň, Divadélko JoNáš – Bigbít je chuligán!

Jan Zajíc