Výsledky víkendu - "lehkoživkové" v akci, část IV.

Autor: 
Olda
Datum: 
Pondělí, 19 Září, 2011

Sedím u počítače a říkám si: "není už to nuda stále psát ty "lehkoživky", stejné ranní vstávání, přejezdy, poflakování se, ranní panáky, pivíčka, zvukovky, strasti, radosti, touhy, pocity a tak - a "jánevímceještěvšechno" co provází rockerský život, v případě - když to jenom trochu berete vážně". Tím myslím tedy jako nás, muzikanty. Tedy alespoň ty, co se prezentují jako KATAPULT! Nakonec si ovšem říkám: "tak tohle, tohle mi už opravdu nikdo neuvěří! Jdu do toho". Sobota, 17. září 2011. Chodský servis a Andy Budka vstávají ve tři ráno - odjezd do Prahy. Jsou čtyři ráno /kvílejí zkřehlé motory/ vstávám já. Nevím, kdy vstává Ondřej, ale vím, že nejpozději v šest hodin musí být všichni v centrále Katapultu na okraji Prahy, kde máme zkušebnu, sklady, kancelář a tak - /místo zatím nepozradím, jak jste se už v minulosti všimli/. Vyjímečně tam musí být dneska i Tomáš Baroch, kterého jsme najmuli pro dnešní den jako road managera /přeloženo "děvka pro všechno"/. Víme proč, a za chvíli se to dozví i laskavý čtenář. Dnes nás totiž čekají dva koncerty během dne, a to už Katapult asi třicet let neudělal. I když spousta ostatních kapel to dělá běžně, někdy i tři koncerty za den /festivaly/. Takže to prostě uděláme dnes, ale z naprosto jiných důvodů než ty ostatní kapely /prachy/. Zavinil jsem to já, protože jsem prostě zblbnul a moje zkurvený sociální myšlení mě nařídilo, abych jednomu promotérovi pomohl, ačkoliv zkurvil co mohl. Prostě si objednal Katapult na večerní soukromý koncert a zapoměl ho potvrdit. Tak jsem potvrdil koncert v Manětíně a on se potom divil, jak je to možné, že on už koncert potvrzuje. Nemohl jsem tedy potvrdit, co on nepotvrdil a finálně jsem potvrdil Manětín. /Z poslední mojí věty by se pozvracel i slavný Jára Cimmrman/. Promotér tvrdil, že zadavatelem akce je německá firma, a když nebudeme hrát, že ho zastřelí. To jsem chápal, protože mi v kapele říkají vedoucí, /přeloženo: vůdce - německy - vždyť víte.../. Ačkoliv jsem tedy vůdce, nechápu sám sebe - prostě jsem mu pomohl jako zajatému sovětskému partyzánovi ve druhé světové válce, a podal jsem mu pomocnou ruku. Dohodli jsme se, že zahrajeme v Býkově od 18:00 do 19:30 hod., přejedeme 30 kilometrů a od 20:30 hod. rozpoutáme peklo v Manětíně. Poslední Open air roku - zámecký park. Jenomže peklo nastalo už tak týden předem. Došlo mi, co všechno a jaké riziko nás čeká. Jedna aparatura v Manětíně + jeviště, střecha a tak, druhá v Býkově, k tomu 5 aut a dohromady 9 lidí technického personálu + my tři kreténi /Katapult/. Všichni musí být všude přesně, všechno musí klapat, auta se nesmí rozbít, nikdo nesmí být nemocný a jám vím, že posrat se může všechno / cituji sám sebe z DVD Long Live Katapult /. Přijíždíme ráno v osm do Býkova, k mému úžasu nemám žádnou negativní SMS, stavíme první koncert, chodský servis kouká jako výři v ZOO, nemůžou se dostat do formy a já velím: pohyb , už jsme tady, nekoukejte, chopte se beden, probuďte se a tak podobně. Cítím se jako ředitel: mateřské školky, základní školy, střední školy a blázince. Ale to přejde, akce se pomalu rozjíždí. Abych vás nezklamal, samozřejmě jim utečeme do dohodnuté restaurace kde obvykle otevírají až v jedenáct, ale pro nás už teď. Obvyklá procedura - ranní pivíčko + fernet. Ještě rychle hemenex k snídani a jedem. Stručně: zvukovka, problémy, posunujou se bubny, /běžím pro hřebíky/ nehraje mi efekt Boss /běžím pro náhradní do auta/, postavení na jeviště blbě, - předělat! Konečně hotovo! Je půl jedný, odjíždíme do Manětína. Už řídí děvka pro všechno - Baroch, jede podle navigace, a jednou vlastně i do prdele. Tedy bloudí. Protože je chytrej, tak nás nakonec do Manětína doveze. Bravo! Už jsme tam! Máme trochu čas, tak zastavíme přímo u jednoho občerstvovacího stánku přímo na příjezdu k jevišti na louce, stáhneme okénko a jako fór voláme: "pět malých piv!" Obsluha má radost, tak voláme: "ještě jednou!". Myslím, že jsme takhle volali ještě jednou, ale nejsem si jistý. Myslím už na to, co bude následovat. Zvukovka, odjezd zpět do Býkova, show od 18:00 hod. Před námi je /nekecám/ 350 ženskejch + asi 8 chlapů. Ženský ječí od začátku jako na Beatles, a to se nám líbí! Chceme se šetřit /máme ještě jeden koncert/, ale nejde to. Teda jenom chvíli jo, ale pak se zapomeneme a jdeme nadoraz. Skáču mezi lidi /jako obvykle/, dostávám od lidí pivo a od ženskejch pusu. To se mi líbí a nechci do Manětína. Jenomže jsem vedoucí a tak jdu příkladem - ihned zpět do Manětína /řídí Baroch a bude už řídit furt/ - tedy přejezd 19:30 - 20:00 hod., půl hodiny na převlečení, malé pivo, já a Ondřej každej 4 cigarety /doutníky/ - Andy nekouří, tak si dělá gulmou takový ty "věšáky" / no ty sexy vlasy/. Je půl devátý jdeme přesně na to. Publikum nám rozjel kamarád DJ Kačer, lidi jsou nadržený - a my taky. Vychutnáváme si koncert, /jak říkám - lízáme smetanu/, osm set lidí zpívá, tančí, směje se, pláče, jsou dojatí, veselí, děti na zádech na nás dělají dětské ksichtíky, a některé děti znají i texty, neprší /mělo/, je teplo /měla být zima/, všechno je nějak tak dobře. Je to divný, ale zatím nám štěstí přeje. Většinou to tak není. Přídavek - Made in Rock! Všichni zpívají, motám se zase mezi lidmi a hezkejma ženskejma / 13 - 55 let, je to možný?/ a nechce se mi zpět na jeviště. Nechci konec! Nechci do reality! A jaká je realita? Pokorně jsm se vrátil mezi ty moje mládence, způsobně jsme se několikrát uklonili a poděkovali, lehce emocionálně zmožení jsme ve Sprinteru /šatna/ vypili těch několik milovanejch třetinek Budwaru, ve svejch srdcích jsme ještě hodinu prožívali znovu koncert, skoro jsme nemluvili, stejně nemůžeme, a pak nás odvezli zpět do Býkova, kde se k nám připojil zbytek naší party, a v tý naší válečnický koloně /Sprinter a Viano s přívěsem/ jsme si to namířili zpět do Prahy. Mezitím hoši v Manětíně taky. Jedu s Barochem ve Vianu s přívěsem před Sprinterem a těšíme se k benzínce, že si konečně dáme večeři /už jsou dvě hodiny ráno/. Víme o jedný super! S Barochem si vyprávíme, jak to všechno klaplo, nic se neposralo a štěstí nám přálo. A to jsme neměli dělat. Předjíždí nás náš Sprinter. V tý chvíli telefon - Golem řídí Sprintera a prokluzuje mu spojka. Za chvíli volá, že už to jede jenom na čtyřku a spojka nefunguje. Vypouštíme myšlenky na večeři, hlavně ať dojedeme do Prahy! A do třetice zase Golem - "stojím na Exit 14, auto nejede". Štěstí je nenávratně v prdeli! Zastavíme u něj, volám policajty, že jsme překážka na dálnici, policajti přijedou, volají dálniční silničáře pro blikací cedule, už jsou tady, všichni nás litují a blikají. Mezitím jsem zavolal asistenci - odtah, se slečnou v ÚAMK jsem se pohádal /poslal jsem ji do prdele/ - pořád žádala opakovat, na kterém kilometru stojíme /asi třikrát/ a já na to: exit 14! Prostě slečna neví, že Exit 14 je na čtrnáctém kilometru. Já nevím, že to neví a bojím se, že to do nás napálí nějakej kamion, jehož řidič si čte, telefonuje nebo něco svačí a nekouká na to blikající neštěstí s Katapultem uprostřed. Přijíždí odtah, už jsou zase čtyři ráno, blikající blázinec se pomalu rozjede a za další hodinu umisťujeme nešťastného Sprintera na jeho parkoviště. Ještě malý - lehký tělocvik - vykládáme Viano s přívěsem do zkušebny. Pro ty natvrdlejší z vás: Viano s přívěsem vezlo nástrojovku do Býkova a Sprinter do Manětína/. Pro ty co neví která bije: Viano je Mercedes, taková hezká malá dodávka, Sprinter je taky Mercedes, tříapůltunová, velká a taky hezká dodávka. A pro ty co maji Alhenzaimera: Olda - to jsem já, Andy - basák, Ondřej - bubeník, Golem - technik, Baroch - road manager, muzikant, technik, úředník a ředitel KD Stochov. Chodský servis je náš chodský servis a pěvecký sbor na Made in Rock - Johnny, Charlie a Kvašňák. Patří sem taky Golem, ale to už víte. P. S. Máme teď čtrnáct dní volno, a já budu přemýšlet, jestli ještě někdy v budoucnosti napíšu o tom, jak jsme přebili tenhle dnešní překrásnej, rockovej a lehkoživkovej den. Good Luck! Olda