Výsledky víkendu - "lehkoživkové" v akci, část III.

Autor: 
Olda
Datum: 
Neděle, 11 Září, 2011

Kdo to nezažil, neuvěří. Kdo si přečte tyhle řádky taky neuvěří, protože to nezažil. Takže, čtěte: Je čtvrtek ráno, 5:00 hod., odjíždíme z Prahy. Čekají nás tři koncerty ve třech dnech a tak se těšíme jako malí kluci, že si konečně pořádně zahrajeme. Andy jako obvykle veze náš chodský servis z Domažlic a přijíždí přesně. Mezitím už Ondřej jede taxíkem na sraz do Průhonic k benzínce, kde máme sraz v půl šesté. Všechno klape, - jedeme brzo ráno, protože se bojíme zácpy a kolony na výjezdu z Prahy. /Jako vždycky/. K našemu úžasu jsme už před osmou ve Velké Bíteši v restauraci U Raušů /kolegové muzikanti a všichni sportovci jí říkají mile U Karlíčka - podle jména původního majitele/. Dnes budeme hrát na soukromé akci asi dvacet minut cesty odtud. Máme tedy čas do dvanácti hodin a je jisté, že se neopozdíme. Takže: snídáme, svačíme, obědváme a děláme všechno proto, abychom zahnali nudu. Nuda je pro nás nejtěžší práce a taky nejhůř placená /děláme ji zadarmo/. Konečně jsme v Tišnově na place. Místní firma slaví padesátiny svého majitele /jmenuje se Oldřich/ a miluje Katapult. Všechno zařídil Martin Dejdar a jeho manažer připravil velký program, a hned taky velký průser /na manažera si jenom hraje/. Martin vypadá jako upracovanej horník, a jeho manažer jako trhlej bohém. Tušíme nebezpečí. Místo domluveného jeviště 10 x 8 m je na place přistavenej Show truck s jevištěm 12 x 4 m. Je to hezká mašina, ale jenom hezká. Chce se mi vraždit. Nemám u sebe ale zbraň a to je škoda. Dejdar je smutnej a jeho manažer dělá, že nic. Nakonec hrajeme, ale jenom kvůli Dejdarovi, aby ho oslavenec nezabil. /V životě jsem neviděl na jednoho chlapa dva vrahy/. Jako vždycky zjišťujeme, že čím víc nás někdo nasere, tím lépe hrajeme. Nevíme proč to je, ale bojíme se, aby to tak nebylo pořád. Show se tedy povedlo - oslavenec a hostí šílení radostí. Sedíme ve Sprinteru a já volám jako ten mimozemšťan ve filmu E.T. : ...domů..., ... domů...! Jenomže prdlajs. Přejíždíme v noci rovnou na další štaci. Na západ, asi 300 km. Máme před sebou další podobnej kšeft, tedy firemní večírek. Mimochodem - na rozdíl od našich kolegů tyto nabídky neodmítáme a nepomlouváme, protože jsou to vždycky lidi, kteří milují Katapult /jinak by si nás nepozvali/ a my si vždycky podvědomě odpočineme od neustálého vtíravého pocitu při běžných koncertech: kolik přijde dneska lidí, bude pršet, nebude pršet a tak podobně. I když - nesmí tam bejt šílenej, trhlej a neschopnej manažer. Všechno je relativní. Takže: v půl třetí ráno jsme v Býkově na Statku, budím recepční /jede z domova nám otevřít hotel/. Spíme úsporně /šetříme jako naše vláda/, takže chodský servis s Andym spí na pětilůžáku a já s Ondřejem v komůrce pro služku /stejně to stojí 5 000,. Kč/. V deset hodin musíme odevzdat klíče od pokojů, ale to nám nevadí, protože hrajeme na stejném místě přímo na statku ve stodole, kdy vybudovali celkem slušný klub pro 400 lidí. Takže jako obvykle: snídaně, svačina, oběd, nuda tak. Ale máme štěstí - už ve dvanáct se vrháme na stavbu všeho potřebného. Zajišťujeme celý program ve stodole až do rána do 02:00 hod /sami hrajeme od 22:00 hod./ pro ostatní účinkující. AC/DC revival, barman show, fire show a jiné. Moderuje slečna Kobzanová /myslím na Playboy/. Akce je to trochu více pro snoby, ale to nám taky nevadí, jsou to taky lidi, co milují Katapult. Dokonce přijede i Mirek Topolánek, směje se na mě a chce si povídat. Jsem rozpačitej, protože politiku v poslední době už vůbec nemusím. Říká, že teď dělá do byznysu / to vím taky/ a tak ho uzemním, protože mu oznámím, že to tedy já celej život. Všimnu si, že nás fotí nějací chlápci, je vidět, že má z toho radost a na mě je vidět, že já z toho radost nemám. Prchám do šatny. Šatnu máme v místním fit centru, motáme se po statku, krademe jednohubky, osolené štrůdly a jiné pochutiny. Koukáme taky na místní krasavice / 15 - 40 let/ všechny jsou vyladěné, určitě provokují chlapy a nám se chce tudíž píchat. No tak nic, dáme si panáka. Show jako obvykle, nářez, nálada, emoce, přídavky. Jdeme do šatny, klasika - trochu Budvaru, sníme nakradené věci - a jako obvykle, žádná krasavice nám nedá. No nic, moji hoši si dají panáka a já jdu do sauny, kterou jsem si před tím zapnul a nechal ohřát. Potím se jako kráva a slyším, jak moji hoši něco pijou. Nevím tedy co, protože jsme všechno už před tím vypili. Teď to zkrátím. Ve tři třicet ráno konečně odjíždíme /už nejsme ani nadržení, protože by jsme stejně nemohli/ a řítíme se do Bíliny, kde hrajme / pozor, už je sobota!/ na Dni horníků v místním amfíku /hele, slogan!/. Dodáváme komplet techniku na celej den pro všechny účinkující. Přesně v 6:00 hod jdeme na to. Vlastně jsme šťastní, že nejsme nezaměstnaní. Těšíme se zase jako malí kluci na den, co máme před sebou. Zase to zkrátím: Potloukáme se amfikem, nudíme se, občas pospáváme, zatím nic nepijeme /ani nemůžeme/ a konečně zvukovka! Jako když do nás střelí. Kdyby koncert začínal dneska /píšu to v neděli/ tak zvučíme ještě teď! Škoda. V jedenáct pouštěj lidi, ve dvanáct začíná program /čtyři kapely/. A zase: nuda, čekačka, konečně třetinky Budvaru, /Ondřej ne, po Slavkově se nějak bojí/, Andy pořád lítá pro panáky Becherovky /čtyřikrát/, hoši zkoušej kafe, Andy dokonce i Dobrou vodu, ale když to pije, ksicht má jako když omráčí krávu. To se nám s Ondřejem líbí, a okamžitě si dáváme každej 2 x Budvar a tukáme si přímo před tím jeho nevinným obličejíkem. Andy je vzteklej, to se nám líbí ještě víc, a tak si dáme ještě jednou. Andy se jde radši projít. Konečně je 18:00 hod. Jsme tak nadržení, že jdeme na plac přesně. Chceme hrát!!!!! Konečně hrát!!! Konec nudy, panáků, piva, kafe, vody, keců, provokací, močení, kakání, potloukání se, koukání na holky a nic. Prostě - můžeme konečně hrát!!!!!! Dali na nám hodinu a půl, a po koncertě vypadáme jako kdyby jsme hráli hodiny čtyři. To se nám líbí! Nemůžeme dejchat, chodit, mluvit, nemůžeme to... no tamto...... Podpisy nepřicházejí v úvahu. Jsme trosky. Ale šťastní! Dopíjíme všechno co teče, probíráme ty krásné, úžasné a zajímavé tři dny které jsme spolu prožili a už se těšíme do televize na úterý 13.9. do nového show Pokondr Live kde si zahrajeme jeden flák živě a prožijeme spolu zase alespoň jeden úžasnej lehkoživkovej den plnej tý nudy a toho všeho ostatního, co milujeme. A jestli nás tam v tý televizi někdo nasere, tak už ty Pokondry nepustíme ke slovu a budeme hrát - no vlastně - dokud o to lidi budou stát. P.S. Jak to tak čtu, vidím, že se sem mnoho věcí nevešlo., Něco o Golemovi, Johnnym, Charliem, Kvašňákovi, něco o panu Šiškovi, Žaloudkovi…..Něco o lidech co pro nás pracují a připravují nám také velmi zajímavé chvíle, které bych vám rád popsal. Ale na to nejste ještě dostatečně silní a připravení, protože to už je ale opravdu jiná pohádka. Takže: Někdy příště!