RECENZE - CD + LP (vinyl): Katapult - Kladivo na život

Autor: 
Autor: Jan Gogola ml. – režisér, dramaturg, pedagog FAMU
Datum: 
Čtvrtek, 4 Květen, 2017

Katapult mezi kovadlinou a kladivem

 

„Necítím se jako věrozvěstec, jen se potřebuji vykecat. Vyhrát. Takzvaně vykatapultovat,“ poznamenal Olda “Vedoucí“ Říha v jednom z rozhovorů u příležitosti vydání CD Kladivo na život. A z čeho se na této desce Katapult vykecává? S kým a o čem si tady povídá?

Mimo jiné s J. W. Goethem, jehož výrok: „Jsi-li kovadlinou drž, jsi-li kladivem, udeř,“ můžeme vnímat jako rám této hudební knihy kapitol o životním cestování mezi kovadlinou a kladivem: „A ty rány na duši, nikdo nezastaví, snad ani čas“. Nasloucháme zde rockem vykovaným příběhům o tom, jak do nás svět buší i o tom, jak dokážeme udeřit my do něj: „My jsme to kladivo, bušíme naživo, kladivo na život. Máme všeho dost!“ 

Důležité je nezůstat stát a putovat odhodlaným krokem s nohama kmitajícíma jako bubnující kladiva: „I pátrací pes, by se mě určitě lek.“ A s hlavou vzpřímenou jako radar, který signalizuje, kudy se ubírat dál: „Mám už svý oči, možná i vzadu, cítím, že koukaj se, i z vrchu mý hlavy.“ Musíme prostě vydržet navzdory tomu, když on the road narazíme na vzkaz od Jiřího Suchého: „To všechno odnes čas a hlavu za to dám, že nevrátí se nikdy k nám to, co všechno odnes čas.“ Nechť, prožité zkušenosti jdou stejně s námi, když je nevytřepeme z díravých kapes duše. Ostatně byla to právě tato píseň, která v podání Waldemara Matušky vzala už před půlstoletím náctiletého Oldu přes hlavu natolik, že si u mámy okamžitě vyžádal nákup kytary. Takže v tomto veselém šramlu o marnosti můžeme slyšet i jiný refrén: „Co všechno přines čas?!“

Na druhou stranu, leccos by si ten čas mohl nechat od cesty. Jako třeba individua rozkládající sebe i svět. Jelikož je hospoda jedním z míst české tradice, tak pivní partu řemeslníků - či spíš četu demolující domy a nervy jejich obyvatel - je možné vnímat jako příkladné reprezentanty čecháčkovství. Říha si sice snaží v bigbítovém recitativu o Tondovi, Frantovi a Josefovi ulevit nadsázkou, ale pivní stíny hořké zkušenosti prosakují: „Naděje však neumírá, vlastně mi už jenom zbejvá, znovu pěkně od začátku osud na mě kejvá.“

Nezbývá, než trsátkem zádumčivě vytepat báseň Františka Gellnera: „Vyčinili mi, jak zasluhuji toho, přátelé způsobní, že lidi od zásad nerozlišuji, že jsem vždycky příliš osobní.“ V proděravělé melodii tohoto vyznání slyšíme dvojhlas sebevědomí a samoty: „Jsem starý individualista, hledím kolem a upřímně, pravím slovy Ježíše Krista: „Kdo není při mně, je proti mně.““ Pro Říhu už klasické setkání s klasikem Gellnerem, který je celoživotním kladivounem rokenrolové kovárny Katapult, jejíž otcové zakladatelé se ještě jako kluci  učili v šedesátých letech kout železo u výhně radia Luxembourg. Kdoví, jestli při instrumentální vzpomínce na něj srdce krvácí či hoří. Možná obojí. Bleeding Heart…

Do těžkých časů s těžkou technikou. Na životní cestě jsme se ocitli v terénu osobních i společenských nerovností: „Bejval jsem buldozer, buldozer Stalinec, pronikal do útrob všech lidskejch duší, s armádou kuší. Teď svoji obranu před vlastním osudem, nakonec tuším.“ Na strunách sevřených dlaněmi mozolů to táhneme v rytmu životní dřiny dál, ale prohlubujeme tím akorát kráter skepse: „Za nikoho nedám už – ruku do ohně, na beton přišel bych – rovnou o obě!“

Když jsi dole, podívej se nahoru. Je to ostatně předpoklad toho se tam také dostat. A člověk na to nemusí být ani sám, jestliže umí vidět i to neviditelné. Můžeme jim říkat všichni svatí anebo taky třeba morální principy shrnuté do věty: dělej dobro a dobrého se ti dostane. Jasně, nemusíme být rovnou svatí, abychom věděli, že to takto vždycky nefunguje, ale víte o lepším východisku? „Všichni svatí při mně stojej, protože je podpírám. Všichni svatí při mně stojej, až mně ruce z toho bolej. Hejčkám si je a podporuju, protože je potřebuju, těžko budou ochraňovat nějakýho pobudu.“ Až překvapivé doznání pana Říhy, v uvolněném rokenrolu s kytarou zavěšenou na bezpečnostním pásu, že není vedoucím vesmíru. I on může dostat smyk, i jeho cesta se může stát půlnoční závodní dráhou a to i bez těch pár piv. Průser číhá všude. Stačí, když jeden zapomene na to, že není řidičem zeměkoule.

„Vaří mi v hlavě půlnoční závodní dráha a taky ten hlupák stále pořád váhá. Už dávno nesnídám sám a i růže krepový už to ví, ospalá vrátnice vy nevzdělanci sleduje, že dostal jsem šanci u dobrý kapely a tak to má bejt!“ Staré příběhy zde plouží s právě probíhajícím okamžikem a stávají se tak novými: „Čím starší, tím mladší…“

Kde je ale potom začátek a konec, když stárneme do mládí? Mezi řádky strun zde zní ozvěna myšlenky věčného návratu Friedricha Nietzscheho, k němuž Říha ve zmiňovaném rozhovoru rovněž odkazuje. K Nietzschemu, který prohlásil, že filosofuje kladivem. Kladivem promyslel i věčný návrat jako průběžně se vracející vůli k tomu, být větší, než jsem. Kruh se uzavírá tak, aby se znovu otevřel: „Pokaždé jak bych znovu začínal.“ A v tlukotu refrénu titulní písně Kladivo na život “Máme všeho dost!“ můžeme najednou slyšet nejen vztek, ale také radost, že máme dostatek všeho na to, abychom zažili ještě víc.

Ano, máme všeho dost, protože máme Katapult.
Katapult, který je kovadlinou i kladivem.