Petr Korál: Co pro mě znamená, když se řekne Katapult

Autor: 
PETR KORÁL, hudební publicista a moderátor
Datum: 
Středa, 4 Březen, 2015

Katapult se příští rok dožije svým způsobem neuvěřitelných 40 let téměř nepřetržité existence. V životě hudební skupiny je to věk nejen požehnaný, ale především úctyhodný. V duchu proto před Oldou Říhou, jeho zarputilostí a vytrvalostí, smekám pomyslný klobouk. Neboť i já jsem dvakrát v životě, vždy, když nastala – byť se pokaždé ukázalo, že jen dočasná – pauza ve fungování Katapultu, moc nevěřil, že to Olda ještě znovu nakopne. A pokud ano, tak po výrazně delší odmlce, než jak dlouho trvala ve skutečnosti. Týká se to jak doby, jež přišla nedlouho po listopadu1989 a někdejším tuzemským „rockovým dinosaurům“ nebyla ani trochu nakloněná, tak, a to především, období po smrti Jiřího „Dědka“ Šindeláře a Karla „Káši“ Jahna. Odešli do muzikantského nebe v rozmezí necelých dvou měsíců po sobě, v lednu a únoru2009, a Olda Říha zůstal v kapele definitivně úplně sám. Ovšem ještě tentýž rok byla na světě nová, dodnes fungující výrazně omlazená sestava Katapultu a v roce následujícím také nové album Radosti života, které nejen já považuju za jednu z vůbec nejlepších nahrávek v celé bohaté historii této skupiny...

Třebaže v době, kdy Katapult vznikl, mi bylo teprve sedm let, troufám si tvrdit, že jeho vývoj sleduji od samých začátků. Přesněji řečeno od jeho prvních singlů, které si pouštěli moji starší sourozenci a já specifickému kouzlu téhle party okamžitě propadl. A už jako člověk sice ještě zdaleka ne plnoletý, leč v maximální možné míře se zajímající o veškeré dění na české rockové scéně jsem prožíval dodnes ne zcela vysvětlený několik roků trvající „distanc“ Katapultu v první polovině 80. let, kdy mu – navzdory obrovské popularitě, korunované dvojnásobným vítězstvím v anketě Zlatý slavík – bylo takříkajíc ze dne na den zakázáno vystupovat v televizi a vydávat jakékoliv nahrávky. I z tohoto důvodu (to znamená aspoň malinkatý protest vůči tehdejším nepřejícím mocipánům a sympatie se vším, co nesmyslnému komunistickému režimu vadilo a dráždilo jej), ale nejen proto, jsem posléze vstoupil do fanclubu Katapultu. Dokonce jsem začal svými dopisovými postřehy občasně přispívat do klubového zpravodaje a zpětně vzato to vlastně nepřímo byly moje první pokusy věnovat se tomu, co se záhy stalo mým životním osudem – hudební publicistice...

 Čtyřicet let je výročí, které svádí mj. k zamyšlení nad tím, co Katapult znamenal a znamená v kontextu zdejší populární hudby. Jenže upřímně řečeno: pokusy o nějaké hluboké filozoficko-kritické traktáty se míjejí účinkem ve světle toho, když člověk zajde na jakýkoliv koncert Katapultu a vidí na vlastní oči a slyší na vlastní uši, jak jeho songy na publikum zabírají. Jak ty písničky, které už dávno teoreticky měly být časem, tedy společenským, hudebním a jiným vývojem, překonány či přímo zapomenuty, stále fungují. Stejně jako fungují i přinejmenším některé z těch novějších. A to na posluchače, z nichž ti nejstarší by těm nejmladším mohli bez problémů být dědečky a babičkami (a dost možná tomu tak někdy opravdu je). Hudební kritika Katapultu léta vyčítala, že jeho písně jsou jednoduché a vlastně jde jen o pár akordů. Ano, dá se říct, že v tvorbě Katapultu se až na výjimky nikdy nejednalo o žádné „vážné umění“ a i já jsem vůči ní už coby novinář-recenzent někdy měl svoje výhrady. Jenže! Poskládat ty akordy za sebe tak, aby vznikl nosný, silný a zapamatovatelný riff, což je odjakživa základ rockové muziky, to je svým způsobem velké umění. A tohle umění Olda Říha vždycky ovládal a tento dar od rock’n’rollového pánaboha mu spousta muzikantů, i kdyby byli čistě technicky tisíckrát zdatnějšími hráči, může jen tiše závidět.