AŽ se bude psát rok 2015 aneb KATAPULT Retro Tour (40 let)

Autor: 
Katapult Records
Datum: 
Úterý, 3 Březen, 2015
Tel.: 
311679749,723559630

Stovky hotelů, stovky postelí, kde jsem za ta léta spal. Stovky rozličných pódií, kde jsem za ta léta hrál... Divadla, kulturní domy, sokolovny, kluby, náměstí, festivaly, stadióny a sportovní haly. Tady všude rocková skupina Katapult během své 40 leté kariéry hrála a tady všude bude hrát i v průběhu letošního turné, kterým svoje jubileum oslaví. Ze zakládajících členů u toho bude jen Olda „Vedoucí“ Říha, protože basista Jiří „Dědek“ Šindelář a bubeník Anatoli „Tolja“ Kohout už nejsou mezi námi. Ale zůstávají v nás a to spolu s hity a slogany, většinu z nich napsal Ladislav Vostárek, které už dávno zlidověly - Co děti? Mají si kde hrát?, Někdy příště..., Hlupák váhá...

            Na stech nárožích, mnoha měst, plakáty nám visely. Stovky milníků kolem cest, jsme za ta léta míjeli...  Jedním z milníků tehdy ještě československého rocku se stal rok 1975, kdy tři nenápadní muzikanti sestavili posléze tak nápadný Katapult se svým nezaměnitelným zvukem ulice a s příběhy všedního dne. Někteří hudební experti kapele předvídali rok života, aniž by si uvědomili, že v tomto případě se jedná o rock života. Zrodil se fenomén, který na přelomu 70. a 80. let získal dvakrát Zlatého slavíka a jak napsal časopis Melodie, rozdělil národ. Pro některé říkanky na tři akordy, pro většinu hlas každodennosti zpívající jednoduše o složitých věcech. Katapult byl všude, ale pak najednou nikde. Jeho popularita začala socialistickému režimu přerůstat přes hlavu a tak přišla v roce 1980 léta zákazů a omezení.

            V dobách pravěkých, týhle muziky, každý z nás měl, co dům dal.  Bedny z rádií, dráťáků, sám si doma letoval. Doba diktátů politického a tzv. dobrého vkusu však nakonec jen potvrdila víru Katapultu a jeho fanoušků v sílu obyčejnosti, která se  i na periferii projevila jako zdroj neobyčejného: více než milión prodaných hudebních nosičů, sedm zlatých desek, jedna platinová, desítky LP desek a koncertních DVD a přes 7000 koncertů. O kapele vyšly dvě knihy a byl natočený celovečerní dokumentární film Rock života. V roce 2009 uvedla Akademie populární hudby Katapult do síně slávy. Z periferie se stalo centrum.

            S károu prastarou a svou kytarou, jsem tu pro vás, jsem tu rád. A já budu hrát - pro všechny, dokud o to lidi budou stát (píseň Stovky hotelů). Když v lednu roku 2009 v den prvního vzpomínkového koncertu na Jiřího „Dědka“ Šindeláře zemřel tehdejší bubeník Katapultu Karel „Káša“ Jahn, ocitla se skupina v rukou cenzora jménem osud. Ale  ten nakonec dosáhl pouze toho, že smrt zrodila kapelu respektive její nové pokračování. Basové kytary se po Dědkovi ujal jeho technik Andy Budka a z garáže pražské periferie se zjevil bubeník Ondřej Timpl. Hlupák váhá a Katapult jede dál a to  nejen jako vícegenerační kapela na pódiu, ale rovněž v hledišti, kde poskakují těla a srdce šedivějících kmetů spolu s jejich potomky a vnoučaty. A to nejen při klasických kusech, ale také v rytmu nových hitů ze zatím poslední desky Radosti života: Casablanca, Když, Metrosexuál, Oči nebo Made in rock´n´roll:“Někdy na tu kytaru hraješ a čumíš, co všehno zahraješ. To prostě kytara hraje na mě. A to není okultismus! To je jenom odvaha a víra v muziku.“, poznamenává Olda „Vedoucí“ Říha. Již čtyřicet let je Katapult made in rokenrol. Sedím a mám ten divný pocit, kdo nehrál, ten ho nikdy nepoznal. Mám sucho v krku, ruce se začínají potit. Pokaždé jak bych znovu začínal... (píseň Katapult)