S LALALA NEVYSTAČÍM

Autor: 
Helena Herbrychová
Datum: 
Úterý, 1 Únor, 2000
Zdroj: 
Týdeník Televize

Olda Říha nejen o tom, jak Katapult přežil rok dva tisíce.

„Každý den mám pevný program. Dneska vyzvedávám ve čtvrt na čtyři Terezku z aerobiku, jedu domů pro tašku a jdu hrát squash. Tam si dám pěkně do těla a večer mě čeká práce ve zkušebně. Mám takový systém, že od devíti do patnácti jsem úředník, pak se přeladím na otce a večer se zase přeměním na hudebníka. Každý den změním třikrát činnost, a proto musím tvrdě svůj časový rozvrh dodržovat,“ říká kytarista skupiny Katapult OLDA ŘÍHA.

Dost kamarádů přišlo na můj maturitní ples kvůli tomu, že jste tam hráli vy...

"V Lucerně na plesech jsme hráli tak v pětasedmdesátém, sedmasedmdesátém roce. Pak nás právě komunisti kvůli tomu, co lidi při našich vystoupeních v Lucerně dělali, zakázali na osm let. Vůbec jsme v Praze nesměli hrát a v Západočeském kraji také ne."

Pak jsem na vás třeba byla před pár lety v Lochotíně...

Tam jsme hráli se Slade, to byl pěkný koncert. Nikdy jsme se necítili předskokany, navíc Katapult není klasická předkapela. Nás promotéři nasazovali proto, že věděli, že Katapult všichni znají, že každá naše písnička je něco jako hymna. Přišli jsme na jeviště, zahráli tři písničky a všichni lidi si zpívali.

Do jaké míry pro vás byl osudový název kapely?

Nikdy nás nenapadlo význam slova Katapult spojovat s nějakým synonymem nebo výrazem. Pragmaticky jsme volili takový název, kde se slovo píše, jak se vyslovuje. Aby byl srozumitelný a jednoduchý. Anglický název je z tohoto hlediska nesmyslný. češi nejsou tak vzdělaní, aby věděli, jak se co píše a říká. Někdy jezdíte ve slovníku prstem a hledáte jenom slova, aby byla libozvučná. Zkrátka v našem názvu nebyl žádný trik. Nejmenší radost mi ovšem způsobila televize Nova, když tenkrát nasadila stejnojmenný soutěžní pořad. Sice na to z obchodního hlediska právo měli, protože mám název registrován pouze na hudební skupinu, ale z etického hlediska mohli mít rozum a měli se dohodnout. Dvacet pět let tady existuje Katapult, prezentující sám o sobě dost velký pojem, a oni vyslali do světa stejnojmennou zábavu, na konto které mi lidé volali, co s tím máme společného.

Bavili jsme se o tom, že každá vaše písnička je něco jako hymna, kolik lidí na vás pokřikuje A co děti, mají si kde hrát?

Všichni a pořád. Hlavně na ulici slyším: A co děti? Šly na pár piv! Občas Hlupák váhá a Já nesnídám sám. Naše písničky jsou fakt hymny a lidi prostě mají radost, když na mě můžou zařvat: Oldo, a co děti?!

Oldo, a co děti?

Moje děti dost dobrý. Barče je sedmnáct, Terezce deset. A to jsou teda zážitky!

Netvrďte, že vás nemají jako všechny holky tátu omotaného kolem prstu.

Větší dcera na mě kašle. Je ve stadiu, kdy tatínek je stařec. Malá vyrůstá z dětské závislosti a už na mně zkouší různé finty. Začíná být moc chytrá. Nestěžuju si, jen komentuju, že dostaly takovou výchovu, že se nebojí ani čerta. Ale výchova není správné slovo, spíš informace.

Jsou už rockerky?

Ještě je brzo. Barča jde v mých šlépějích, protože když mi bylo patnáct, tak jsem byl sportovec. Dělal jsem fotbal, hokej, hrál jsem na kytaru a připravoval školní noviny, prostě zkoušel jsem všechny možné činnosti. Až v osmnácti ze mě byl rocker. Starší dcera také sportuje, louská literaturu a hraje na kytaru. Ale já nejsem táta jako Kocáb, že ji hned všem ukážu, nechám to na ní.

Chcete říct, že jste rockerem až od osmnácti?

Ne, ale v té době se to zlomilo, a pak už jsem jenom hrál. Zahodil jsem kopačky a hokejku a začal psát písničky.

Kdy jste napsal první?

V sedmnácti v učení, učil jsem se opravářem výtahů a dodnes bych vás z něj zachránil, stejně jako z nich vyprošťuju kluky z kapely v hotelech. Jak jsem se tak učil zachraňovat, tak mi jeden kamarád tramp přinesl pěkný text, že by na to chtěl složit melodii, aby měli hymnu osady. Tak jsem to zkusil a měla obrovský úspěch. A představte si, že od té doby neumím napsat melodii bez textu. Vždycky skládám na text. Uvádím tím všechny textaře v zoufalství. Vždycky říkám: Ty mi dej text, a já pak napíšu písničku. Bez něj totiž nemám inspiraci. S lalala nevystačím.

Když jsme u těch textů, tak do jaké míry považujete za prognostický ten váš o roku 2006?

Logická odpověď zní, že jsem nemohl v roce jejího vzniku 1973 vědět, že bude prognostická. Maximálně vás napadne, že budete mrtví, a najednou se to datum blíží, tak se tomu smějete. Nikdy to nemá jiný význam než okamžitý nápad a pocit, že je to pěkná písnička. Dneska už můžeme říct, že nadčasová jako všechny ostatní, protože si je zpívá už třetí generace. A je to také životní štěstí Ládi Vostárka, který je napsal. A že jsme stálice, až na bubeníky.

Kolikátého máte bubeníka?

Nevím, asi šestého, já je nepočítám. Někteří u nás byli dvakrát, jako Jarda Kadlec, Tolja Kohout dokonce třikrát. A dneska je u nás Michal Šindelář, syn Dědka. Bubeníky počítám stejně nerad jako desky. Když se mě někdo zeptá, kolik jich mám, tak nevím. Ale protože jsme nemohli tak dlouho hrát, tak jich bude asi stejně jako desek. Od roku 80 do 86 jsme nevydali ani jednu. S Dědkem (baskytarista Jiří Šindelář) jsme si vždycky rozuměli, táhnem to spolu od roku šedesát osm, přestože jsme rozdílné povahy. Pro mě a pro Dědka byly rokenrol a rodina to hlavní. Pití, drogy a pořád nové lásky nás nezajímaly.

Nebylo vám někdy alespoň chvilinku - třeba během těch „zakázaných let“ - líto, že jste se dal, na co jste se dal?

Na to zapomeňte, že by mně někdy něco bylo líto. Já jsem Býk, a ten, když je překážka, tak se zatvrdí a jde přes ni. Mne vždycky všechny zákazy a obtíže motivovaly k daleko většímu výkonu. Jak mě někdo rozčílí, tak komunisti nekomunisti, všechno jde stranou. Ale líto? Na líto máme ženský.

Dotkla se vás nějakým způsobem skutečnost, že lidé teď na kultuře víc šetří, víc si vybírají?

S tím souhlasím, ale určitým štěstím je, že nepřestali chodit vůbec. Nechodí se míň, ale spíš se chodí na někoho nebo jenom na něco. Dřív se chodilo na všechno a kupovaly se všechny knížky. Dneska jich máte tolik, že si koupíte jenom nějakou. Desky se sice kupují méně, ale některé se kupují. Já si nestěžuju, nás kupují.

Budete hrát na vyhlašování ankety popularity moderátorů televizního počasí. Co pro vás rosničky prezentují?

Rosničky jsou pro mě důležité, už proto, že mě předpověď počasí zajímá. Zvlášť když v létě hrajeme venku, tak je pro mě podstatná informace. Pak se mi na počasí líbí, jak ho udělali zajímavým. Nevyleze v něm žádný dědek a nemluví o izobarech. Má to vtip a na rozdíl od některých politických diskusních programů jde o zajímavější relace. Nikdy mě nerozčílí.

V poslední době jste informoval diváky a posluchače o ztrátě své tělesné hmotnosti a metodách, jak na to...

Lidi to zajímá. Hodně jich chce jíst a pít a být přitom hubený. úspěšné jsou teď knížky o dietách. Já mám problém s váhou celý život. Když jím, tak tloustnu, takže každé dva roky procházím nějakou dietou, abych shodil dvacet kilo. Vyzkoušel jsem už všechno možné. Pak jsem zjistil, že nejlepší je to, co vždycky tvrdili doktoři. Vykašlat se na diety a udělat dvě věci: snížit příjem a zvýšit výkon. Takové to nejnešťastnější, co nikdo nikdy nechce dělat. Zkrátka snížíte jídlo na polovičku, pivo necháte pivem a denně se hodinu hýbete. Je to blbý, ale zabírá. Stačí prý i hodinu chodit, to je tak dobré v lese a ne v Praze. Také jsme si koupili celá rodina kola, ale to je nuda. Stejně jako běhání. Proto chodím na squash a na tenis. Posilovnu mám jako doplněk, pokud nemám parťáka. Když to děláte pořádně, tak si zvyknete, že nakonec tu dřinu a pocení potřebujete. Potom se vejdete do džín, které vám byly o deset čísel menší, a to je úžasný pocit. Dvacet kilo je u mne patnáct čísel v pase. Takže mám ve skříni tři velikosti džín: tlustej, střední a hubeňour.

Co vám udělalo v poslední době radost?

Dneska jsem přivezl z výroby propagační singl, kde je písnička S tebou nebo bez tebe z naší poslední desky Konec srandy a potom medley, což je sestřih našich největších hitů. Dostanou je všichni novináři, aby věděli, že Katapult přežil rok 2000, protože to je pocit docela dobrej.