Olda Říha pro časopis Bigbeat

Autor: 
Radim Koziel
Datum: 
Sobota, 1 Leden, 2000
Zdroj: 
Bigbít

Kdo by dneska neznal jednu z nejlegendárnějších bigbítových kapel někdejší československé hudební scény. Dodneška si zpíváme spoustu jejích hitů a možná ani nevíme, že to byli právě Kaťáci, kteří nám je tak intenzívně vrývali do našich hudebních srdcí a myslí. O tom, jak to vlastně všechno bylo a bude s Katapultem, o tom jsem si nedávno povídal s člověkem nejpovolanějším. Stačí říct jen jedno jméno: Oldřich Říha.

Jak to vlastně se skupinou Katapult bylo, jaké byly začátky?

Tak to bylo strašně jednoduchý, to se psal rok 1975 a v tehdejší době byl takovej útlum bigbítu. Všichni kytaristi, basisti a bubeníci, zkrátka rockeři hráli u popových zpěváků. Konec konců jsem v té chvíli byl i já u popovýho zpěváka. Tenkrát jsem začínal u Viktora Sodomy, Jirky Schelingra a končil jsem u Aleše Ulma. Ten přetlak a chybějící rock and roll mě vedl k tomu, že jsem si postavil v roce 1975 Katapult a tak úplně bez nějakých postranních úmyslů a naprosto nevěda, že můžou vznikat problémy, jsem tvrdě rozjel tuto kapelu a netušil jsem, co mě všechno čeká. Ať už je to v dobrém slova smyslu, to znamená úspěch, ale i ty nepříjemné, které tenkrát byly. Takže počátek Katapultu vlastně vzniknul z přetlaku, že tři kluci si chtěli konečně zahrát muziku svého srdce.

Oldo, kdybys hodnotil z tvého pohledu. Jakých bylo oněch 25.let života Katapultu?

No, to je opravdu otázka velmi široká. Zkusím ji trochu zúžit. řeknu to poeticky.V poslední době cítím takový pocit, jako že jsem strašně rád, že ten rock and roll můžu hrát, že ho hraji takhle dlouho. Já už jsem ho hrál dokonce 13.let před tím. Začal jsem přibližně někdy v roce 1963, takže já mám takové pocity, že si uvědomuji, jaké je to dneska štěstí chodit na jeviště a hrát rock and roll. Samozřejmě mi to umožňuje několik složek, tzn. nějaká muzika, kterou píšu, muzikanti, kteří se mnou hrajou, potom textaři, kteří mi píšou příběhy a potom taky samozřejmě fanouškové, kteří na nás neustále chodí. Jsou to už dneska tři generace, takže ty pocity jsou velmi příjemný. Snad tím nic nezakřiknu, protože mám takovou špatnou zkušenost, že když já sám oslavuji, tak většinou přichází průšvih. čili jsem takovej velmi opatrnej vykřikovat do světa, že všechno je bezvadný. Každej úspěch je vždycky vykoupenej průšvihem.

Bavili jsme se o tom, že v podstatě dnes chodí na vaší muziku tři generace lidí. S tím musíme naprosto souhlasit, ale možná ti nejmladší nevědí, jak to vlastně bylo se sestavou skupiny Katapult. Měnila se?

Ano. Je notoricky známo, že to celou dobu táhnu já a kolega Dědek Šindelář, občanským jménem Jirka. Ale všichni ho dnes znají pod názvem Dědek. Heslo "Dědku hobluj", to je dnes celonárodní heslo. Dneska kamkoliv přijedeme, tak takhle na něho všichni pokřikují. S bubeníky to byl vždycky tak trochu u nás problém, protože vždycky byl u nás někdo dva tři roky a pak zase odešel. Nebylo to kvůli nějaké zášti, bylo to třeba způsobeno technickými problémy nebo osobními problémy. Důkazem toho je, že třeba Tolja Kohout u nás byl za kariéru třikrát, Jaroslav Kadlec ten byl u nás dvakrát. Pak u nás třeba hrál Jirka Stárek, Milan Balcar u nás hrál osm let a teď´ v posledních letech za námi sedí Dědkův syn Michal, kerýmu bude v srpnu 18.let. A už vlastně po epizodě s Toljou Kohoutem, kdy hráli rock na dvoje bicí, dneska víc než dva a půl roku za náma sedí jako plnohodnotnej člen kapely a tady vlastně vidíte, že věk nerozhoduje, protože rock and roll hrajou lidi od patnácti do sta let.

Oldo, vzpomeň na ten okamžik, kdy jsi si vlastně uvědomil, že Katapult už je tady oněch 25.let. Na co jsi v té chvíli myslel?

Samozřejmě na dvě věci! První věc je taková ta, takový ten údiv, jak to všechno rychle letí a toho údivu se jakoby nemůžu zbavit, protože se mi až zdá neuvěřitelný, že 25.let a rok 2000, a už se blíží ten rok 2006 (v r.1980 vyšlo album s tímto názvem,pozn.autora), takže ten údiv je skutečně obrovskej. No a pak samozřejmě člověk myslí taky na to, kolik času zbejvá na to hrát ještě rock and roll, kolik času má vymezeno na to, jestli třeba ještě 20., 30 nebo jestli ještě více... Ale já jsem si to vlastně potom všechno sám vyjasnil. Já budu potom ještě pokračovat v PEKLE a pořád dál. Takže já budu hrát nekonečně. Nekonečný příběh Oldy Říhy a Katapultu…

říkal jsi, že se nám blíží rok 2006. Myslel jsi už před těmi dvaceti lety na rok 2006 nebo to byla jen jakási inspirace?

To je úsměvná záležitost. Samozřejmě když se ten letopočet objevil v textu, když jsme začali o tom zpívat, tak si vzpomínám, že nám to připadalo jako vzdálená budoucnost jiné galaxie. Letopočet 2000 v roce 1980 nám připadal jako že už tady ani nebudem, prostě vesmírná vzdálenost. No a ten údiv teď nastává opět, protože se to skutečně blíží, takže nevím co bych k tomu dodal…

Docela by mne zajímalo, na co nejraději vzpomínáš za to čtvrtstoletí kapely?

Možná, že tě teď zklamu, ale já nemám něco takového v sobě. Nejraději ale určitě vzpomínám na takovou tu bezstarostnost, ačkoli tady byly tlaky...

(celý text uveden v časopise Bigbít, číslo 20, ročník 2000)